A teď hurá na akademii!
V roce 2010 se začal psát, alespoň pro domácí, jeden z nejsilnějších příběhů Kocianky. Mezi soutěžícími se objevilo jejich želízko v ohni, tehdy osmiletá Hana Jasanská. Účasti přibývaly, úspěchy také. A hlavně hrdost Ústeckých na „jejich“ Haničku. Z děvčete je nyní mladá umělkyně, která bez houslí neumí žít. „Když mi po absolváku přikázal pan profesor, ať nechám housle na víkend v Olomouci, ať si odpočinu, připadala jsem si jak bez ruky,“ říká v rozhovoru, který se z původních několika otázek pořádně rozrostl.
Vybavíte si po letech nějaké vyloženě silné momenty pro vás spjaté se soutěží?
Tak těch by za těch devět let bylo hodně! Každý ročník měl spoustu krásných momentů, ať už spjatých přímo se soutěžením, nebo s koncerty festivalu a lidmi, které jsem potkala. Teď mne napadá jeden, který člověk nezažije, pokud není soutěžící.
Kterýpak?
Vyhlášení výsledku bývá zpravidla půl hodiny po konci kategorie. Služba ale soutěžící chystá za podiem už tak po dvaceti minutách. Když se pak ale porada poroty nebo třeba psaní diplomů protáhne, sedíme tam, dokud není všechno připraveno. Což všichni velmi silně prožíváme. Nezávisle na tom, jak hrajeme, odkud jsme, kdo nás učí, jak jsme zahráli, v tu chvíli jsme všichni ve stejné situaci – nevíme, co nás čeká, jak jsme dopadli, a rádi bychom už to měli za sebou. Čím delší to čekání pak je, tím více nám to všem „leze na mozek“.
Zažila jste nějakou opravdu extrémně dlouhou pauzu?
Pamatuju si, že nejdéle jsem v zákulisí čekala snad dvě hodiny. To už jsme tam ladili skleničky a hráli piškvorky.
Silný zážitek to je částečně kvůli aktuálním emocím, co člověk prožívá. Zároveň ale je to vlastně také možnost strávit více času s ostatními soutěžícími. Člověk se tak dostane do řeči s lidmi, se kterými by se normálně nepotkal. Dozví se spoustu zajímavých věcí, podnětů, najde nové přátele…
Kterého ze svých úspěchů si nejvíce ceníte? Dala by se nějak porovnat obtížnost jednotlivých kategorií?
Nemyslím si, že dokážu vybrat jeden konkrétní výsledek, kterého si vážím nejvíce. Spíše si cením vůbec té možnosti tolikrát soutěžit, tolika postupů do druhého kola a té řady pěti třetích cen. Obtížnost se přirozeně s každou starší kategorií stupňuje. Já soutěžila třikrát v první kategorii a pak dvakrát ve druhé, třetí i čtvrté. Každá z nich má nějaká úskalí, se kterými se člověk potýká, ale přechod alespoň pro mne byl vždycky plynulý.
Liší se ještě v něčem?
První kategorie do 10 let bývá nejplnější, s největším věkovým i uměleckým rozdílem. Ve druhé kategorii 11 a 12 let zase houslisté přichází do kritického věku, začínají cvičit těžší repertoár, spousta dětí v té době skončí… Třetí kategorie v rozmezí 13-14 byla, alespoň pro mne, asi nejklidnější. Člověk už má nějaký umělecký základ, na kterém staví, získává představu o tom, co a jak chce hrát. A čtvrtá kategorie pro patnácti a šestnáctileté bývá už plná vycházejících umělců. Ti zahraniční jsou už zpravidla na vysokých školách, čeští houslisti nastupují na konzervatoře…
Mění se nějak v průběhu let úroveň Kocianky jako takové?
Proměnlivost úrovně soutěže já sama asi za těch pár let posoudit nedokážu. Obzvláště z pozice soutěžícího člověk nemá nad soutěží takový nadhled, aby to posoudil. Co ale zhodnotit můžu, je fakt, že Kocianka stále patří mezi soutěžní špičku. Jako jedna z mála díky věkovému limitu do 16 let a rozdělení dětí do kategorií umožňuje soutěžit na světové úrovni mladým houslistům, kteří by jinak museli soutěžit s mnohem staršími umělci. Na zahraničních soutěžích jsou často rozpětí v kategoriích větší a soutěžit si tedy troufne méně houslistů. Během dětství, když jsem najezdila několik soutěží ročně, jsem mohla vidět Kocianku v porovnání s jinými soutěžemi pro mladé houslisty.
A tam by porovnání vyznělo jak?
To si Ústí vždycky stálo nejlépe, ať už z hudebního hlediska díky úrovni soutěže a festivalu, nebo organizačně. Teď je zase zajímavé vidět porovnání s dospěláckými soutěžemi. V září jsem třeba byla na Mezinárodní houslové soutěži na VŠMU v Bratislavě a celou dobu jsem měla pocit, že vím, do čeho jdu, ačkoliv jsem tam nikdy nebyla.
Čím to?
Protože jsem podobné soutěžní prostředí zažila už v Ústí. Řekla bych, že Kocianka slouží pro spoustu mladých houslistů jako skvělý startovací můstek, kde si člověk už jako dítě vyzkouší vysokou úroveň soutěže a není potom v šoku, když soutěží v dospělosti.
Na soutěži vás můžeme potkat, i když už nesoutěžíte. Jak vypadá takový váš den na Kociance, co všechno stihnete?
Zpravidla byste mne našli někde pobíhat po škole. Nejvíc času trávím na inspici – mám službu v zákulisí, chodím pro soutěžící, vodím je do přípravny. Většinou přijdu do hudebky už ráno, ještě před začátkem soutěže. Zjistím si, v jakém pořadí soutěžící hrají a na kterých třídách je najdu. Během soutěže už pak jsem většinou buď vzadu za sálem, kde čekám, až někdo dohraje, nebo jdu pro dalšího soutěžícího do třídy. Občas mě taky můžete vidět na pódiu obracet noty klavíristům, pokud je to potřeba.
A vaše nejoblíbenější činnost?
Ze všech věcí, co jsem na Kociance kdy dělala, mne služba v zákulisí baví upřímně asi nejvíce. Bývá nás tam většinou víc, můžu si tak popovídat s učiteli z hudebky, se kterými se normálně nevídám. Zároveň přijdu do přímého kontaktu se soutěžícími, s pedagogy, klavíristy. Člověk se dozví spoustu zajímavých věcí a je stále v akci. Zároveň je to činnost, kterou jsem dělala i celé roky, co jsem soutěžila. Na inspici bývá totiž často Věrka Němcová, která mne roky učila na klavír a doprovázela. Volné dny mezi soutěžením jsem tak trávila s ní v zákulisí.
Vypomáháte také při vyhlašování, viďte…
Je zvykem, že kategorii někdo z inspicientů přivede na pódium a pak pomáhá při vyhlášení výsledků – podává dárky, diplomy… Je hodně zajímavé to zažít z druhé strany. Ještě před pár lety jsem seděla celá nervózní v zákulisí a viděla jsem, jak inspicientka drží předepsané diplomy s výsledky… A teď jsem to zase já, kdo tam stojí s diplomy a sleduje ty nervózní tváře.
Je nějaký ze soutěžících, vítězů či laureátů, který vám utkvěl v paměti?
Za poslední roky by jich bylo asi hodně. Nejvíce asi čeští houslisti, jelikož se s nimi většinou potkám i mimo Kocianku, sledujeme se na sociálních sítích. Z nich mne teď napadá hlavně Dan Matejča, který roky soutěžil o pár let pode mnou. Se zahraničními soutěžícími je to složitější, jelikož s nimi se člověk už tolik do řeči nedostane. Občas se mi ale někdo mihne na instagramu či facebooku nebo se třeba potkáme na soutěži.
6 let na konzervatoři
Jít studovat konzervatoř je určitě něco jiného než přihlásit se třeba na gymnázium a pak roky přemýšlet, co budu dělat. Bylo to pro vás obtížné rozhodování? Nepřišla někdy chvíle, kdy jste litovala?
Obtížné rozhodování to rozhodně nebylo. (směje se) Mám dvě starší sestry a když jsem se narodila, obě už hrály na housle. Starší Ráďa udělala dva cykly zušky a pak vystudovala speciální pedagogiku, ale Marťa má housle vystudované na konzervatoři i akademii. Ke studiu na konzervatoř se rozhodla v osmé třídě, já byla v té době v první. A protože jsem samozřejmě musela dělat všechno stejně, rozhodla jsem se tehdy, že na konzervatoř půjdu taky.
Opravdu v první třídě?
Přišlo mi to přirozené. Od té doby jsem z plánu vlastně nesešla. Nutno podotknout, nemyslím si, že všichni tohle přesvědčení brali tehdy vážně, v šesti letech dítě přeci jen mění své budoucí povolání třikrát týdně. (směje se) Hádám ale, že velmi rychle jim došlo, že já opravdu neplánuju dělat něco jiného. Možná spíš mysleli, že budu kromě houslí ještě dělat něco jiného. Mám velkou spoustu koníčků, táta vždycky říká, že budu první, co zahraje na housle ve vesmíru.
Dvořákovo Largo zaznělo na Měsíci, tak třeba budete mít štěstí. Lítost u vás tedy nepřišla?
Brzkého rozhodnutí jsem asi nikdy nelitovala. Pravda je, že člověka napadne takové to „co bych dělala kdyby…“ takže vím, co bych asi vystudovala, kdybych nešla na konzervatoř. Ale nikdy jsem studia houslí nelitovala, i když člověk třeba neprochází nejpříjemnějším obdobím. Bojovala jsem trochu s bolestmi rukou a pak tady taky byl covid. Vždycky tu byl někdo nebo něco, co mi připomnělo, že to opravdu chci dělat. Ať už nějaký koncert, nebo třeba jen hodina houslí.
Najdete i další pozitiva?
Další důvod, proč bych toho nikdy nelitovala, je teď retrospektivně to množství přátel, které mi hudba přinesla. Na olomouckou konzervatoř jsem šla mimo jiné i proto, že se mi líbilo, jak je škola malá. Kapacitu má jen nějakých 120 studentů, což znamená, že se všichni známe. Za těch šest let jsem si tam našla spoustu kamarádů, napříč obory a ročníky, za které jsem moc vděčná. To bych za nic neměnila.
Pokud se nemýlím, začala jste studovat stejnou školu jako vaše starší sestra, bylo to pro vás v něčem výhodné? Chodila jste si k Martině často pro rady?
Ano, Martinka studovala také v Olomouci, i když tehdy ještě u jiného pana profesora. Výhody by se určitě našly. Zaprvé jsem za Marťou do Olomouce často jezdila. Budovu školy jsem tak znala nazpaměť, věděla jsem, kde je která třída, kdo učí jaký předmět. Při nástupu jsem také znala valnou většinu studentů, jelikož jsme se na škole minuly jen o rok. Ona skončila v červnu 2016, já nastoupila v září 2017, takže jsem vždycky věděla, na koho se obrátit. Martinka navíc ve škole výborně prospívala, jak normálně ve škole, tak s houslemi. Takže jsem věděla, že pokud na mne bude někdo mít názor ještě před nástupem, bude pravděpodobně pozitivní.
To trochu zavazuje, ne?
Nutno podotknout, že to není jen samá výhoda, mít staršího sourozence na stejné škole. Lidi pak mají určitá očekávání, určité názory ještě dříve, než vás potkají. Je tak trochu obtížnější jít svou vlastní cestou místo té předchystané, vyšlapané. Rozhodně si ale nemůžu stěžovat!
A za Marťou jsem pro rady během konzervatoře chodila často, i když většinou se netýkaly přímo školy. To jsem si chodila hlavně jen postěžovat. (směje se) Studovaly jsme pod stejnými profesory, hrály jsme na podobných koncertech, v podobných sálech, obě jsme dělaly koncertního mistra v orchestru. Když pak přijde něco, co člověka naštve, bylo fajn mít někoho, kdo tomu bude stoprocentně rozumět.
Častěji jsem ale k ní chodila pro rady s učením. Máme dosti odlišné způsoby chápání, já jsem lepší na teoretické učivo, Marťa zase věci rychleji chápe. Maturitu z hudební teorie, která je závislá na tom, že člověk ví, o čem mluví, jsem tak z velké části udělala díky ní,
Byl přechod z Ústí do Olomouce náročný? Je něco, co vám zpočátku dělalo problémy?
Náročné to určitě bylo. Prakticky jsem se v patnácti odstěhovala z domu, do Ústí jsem se vracela jen na víkendy. Olomouc i školu jsem sice znala, ale měla jsem nové spolužáky, nové spolubydlící, musela jsem se naučit si všechno zařizovat sama. Dalo to čas, než si člověk zvykl. Naštěstí jsem byla hodně rychle zaneprázdněná školou, takže člověk se nesoustředil tolik na ty změny. Navíc v tu dobu ještě bydlela v Olomouci naše Ráďa, takže jsem tam pro všechny případy měla vždycky oporu.
V čem vy osobně spatřujete největší přínos studia na konzervatoři? V jakých oblastech vás zdokonalila, posunula dál?
Tak nejdříve hudebně. Měla jsem šest let skvělého pedagoga, který se mnou aktivně pracoval, pomáhal mi, připravoval mne na koncerty. Posunula jsem se díky němu v houslích, ale také obecně umělecky a lidsky. Stejně tak paní profesorka, která mne doprovází na klavír. Často jsem měla ve výuce oba, to byly nejproduktivnější a nejzábavnější hodiny…
Hodně mi přineslo také konkrétně studium v Olomouci, tedy na menší škole a v menším městě. Není nás na škole mnoho, člověk se tak mnohem častěji dostane ke koncertním příležitostem, ať už jde o sólové hraní, nebo třeba komořinu.
A čistě po lidské stránce vás proměnilo také?
Hodně mě myslím posunulo. Oproti základce jsem zde byla konečně trochu mezi svými. Získala jsem spoustu skvělých kamarádů napříč obory ve škole, se kterými máme podobné zájmy, zážitky, řešíme podobné problémy. Přínosem tak pro mne byly jak ty nacvičené hodiny u stojanu a houslí, tak ty nenacvičené, ale prožité hodiny s jinými muzikanty. V tom také vidím asi největší obecný přínos studia na konzervatoři. Člověk se nesoustředí jen na cvičení na nástroj, ale zapojí se do komplexnějšího hudebního života. Ráno jde na pár hodin výuky hudební teorie, pak se na pár hodin zavře ve třídě a cvičí na nástroj. Večer jde odehrát orchestrální koncert a pak se spolužáky z orchestru třeba na večeři. I když tak žijeme v hudbě stále, není to monotónní.
Určitě by se slušelo ohlédnout také za vaším absolutoriem, dvěma koncerty v rodném Ústí a Olomouci. Vydařily se podle představ?
Oba koncerty vyšly nejlépe, jak jsem čekala… Na obou zazněl stejný repertoár – v první polovině to byly Romance pro housle a klavír, op. 11 a Mazurek pro housle a klavír, op. 49 od Antonína Dvořáka a Sonáta pro housle a klavír č. 1 D dur, op. 12 od Ludwiga van Beethovena. Druhou půlku pak celou zaplnil Koncert pro housle a orchestr d moll, op, 47 od Jeana Sibelia.
Částečně i kvůli rozsáhlému obsahu byly koncerty dva, jelikož jsem si před tím hodnoceným olomouckým – v publiku je přítomná komise, výkon se počítá jako absolventská zkouška – chtěla koncert vyzkoušet. Hlavně jsem si ale chtěla po delší odmlce zase zahrát na domácí půdě. Ústecká hudebka pro mne vždycky byla domovem, takže koncert zde byl prakticky samozřejmostí… A přišlo mi škoda přichystat tak dlouhý program a pak ho zahrát jen jednou!
Marná sláva, doma je doma.
Ten ústecký koncert byl hlavně pro radost, přišla mi řada přátel a známých z okolí Ústí, kteří by normálně do Olomouce přijet nemohli. Byla jsem na něj ale trochu více nervózní, protože to bylo poprvé, co jsem hrála takto dlouhý koncert celý jen s klavírem. Vyšel ale výborně!
Olomoucký koncert byl pravděpodobně zase o něco emotivnější. Do Brna na JAMU se velmi těším, ale těch šest let v Olomouci bylo z nejhezčích, co jsem zažila, a bude hodně zvláštní odcházet. S panem profesorem Petrem Vránou, který mne těch šest let učil, se znám od doby, co mi bylo osm, na konzultace jsem k němu jezdila od třinácti. Okamžitě jsme si sedli a hodně jsem se díky němu posunula. Rozumíme si ale i lidsky a obzvlášť během těch šesti let v Olomouci tam pro mne byl, kdykoliv jsem ho potřebovala.
Podpora pedagoga je tedy důležitá?
Doteď si pamatuji, jak jsem se ráno v den svých ústních maturit celá vynervovaná stavovala k němu do třídy, jelikož jsem věděla, že mne dokáže uklidnit. Stejně tak i paní profesorka Jitka Křivánková, která se mnou hraje na klavír, mi byla šest let obrovskou oporou. A bylo zvláštní odehrát olomoucký koncert s vědomím, že je to poslední velký koncert, co spolu hrajeme. Byla se mnou na každé soutěži, odehrála každý koncert, byla se podívat, když jsem hrála s orchestrem… Málokdo mne dokáže před koncertem tak nahajpovat, jako ona! (směje se)
Takže olomoucký koncert se nesl trochu už v té nostalgické náladě. Naštěstí pak následovala velká oslava v baru, kterou se spolužáky organizujeme po každém absolventském koncertě, takže jsme to i řádně oslavili!
Šest let studia nebylo určitě oddychových.
To tedy určitě ne.
Je něco, co vám v jinak hudebním světě pomáhalo vypnout, odpočinout si?
Studium na konzervatoři člověku neposkytne příliš dlouhého volného času, takže se člověk naučí využívat volných krátkých chvilek. Pokud necvičím nebo nejsem na výuce, ve škole byste mne našli zpravidla někde na chodbě s kafem nebo knížkou. I když poslední dobou u kafe stejně většinou sedím nad učením nebo absolventskou prací. Ve škole mám jedno oblíbené místo u koncertního sálu a spousta studentů i profesorů ze školy už si dělalo legraci, že jsem k té sedačce přirostla.
A co v čase, kdy ve škole nejste?
Odpočinout si pořádně se snažím hlavně během víkendu, kdy pracuji a relaxuji zvlášť. To pak většinou u kafe koukám na seriál anebo skládám puzzle. Na to jsem si zvykla během karantény a teď už není chvíle, kdy by doma nebylo nějaké rozestavěné. Za absolventský koncert jsem třeba dostala od mých sester jedno s obrázkem houslí, který namaloval můj synovec. To skládám teď.
Jste čistě umělecká duše, nebo i sportovní?
Sport je pro mne speciální typ relaxu, jelikož ho dělám hodně kvůli houslím. Hraní je dost fyzicky náročné, obzvlášť před dlouhými výkony, takže sportem vyrovnávám zátěž a zároveň zlepšuji fyzičku. Nejčastěji chodím běhat nebo plavat. Obojí mi pomáhá si pročistit hlavu a zároveň to není moc náročné po dlouhém dni ve škole. V Olomouci je krásná příroda, takže i když člověk bydlí v centru, vždycky je poblíž park, kam se dá jít běhat.
Umíte si odpočinout i ve společnosti dalších lidí?
Nepodcenitelná část relaxu je pro mne určitě čas s přáteli. Mám spoustu kamarádů mimo školu, se kterými nemám tolik času se vídat ve školním roce, ale alespoň jsme ve spojení přes sítě. A mnoho skvělých kamarádů mám pak taky ve škole. To pak stačí o přestávce mezi cvičením zaskočit na vedlejší třídu, kde cvičí spolužačka, a odpočinout si u kafe společně.
Vzhůru na JAMU!
Nejen pro Ústecké je dobrou zprávou, že budete v hudebních studiích pokračovat. Zajímalo by mne, co všechno obnášelo přijetí na JAMU, jak velkou porci dřiny jste musela vynaložit?
U přijímaček hrajeme obsáhlý repertoár, od stupnic a koncertních etud přes Bacha a Mozarta až k romantickému koncertu. Vzhledem k tomu, jak dlouho jsem ale o přijímačkách věděla, spoustu skladeb jsem už měla delší dobu připravených. Shodou náhod jsem dokonce Mozarta, Bacha i etudy hrála už v září na soutěži. Takže houslový program jsem připravovala relativně dlouho, ale kontinuálně.
Tedy poctivě a s jasným cílem.
Celkově ale příprava na přijímačky musela být dost rychlá. Na podzim jsem měla dvě soutěže, absolventské přehrávky ve škole a připravovala jsem kromě přijímaček ještě dva absolventské koncerty. Na každou akci jsem měla navíc jiný program. Ten přijímačkový jsem tak nejvíce připravovala přes Vánoce. Jedna věc je totiž nacvičit jednotlivé skladby a druhá je mít vyzkoušené hrát všechny za sebou. Člověk musí rychle přepínat mezi jednotlivými skladbami, aby se na všechny dokázal soustředit. Naštěstí na JAMU bylo moc příjemné prostředí, potkala jsem spoustu kamarádů z jiných škol. A z Olomouce se mnou jelo šest mých spolužáků, se kterými jsme se navzájem podporovali, to mne uklidnilo asi nejvíce. Nakonec jsem větší strach, než ze zkoušky z houslí, měla z vědomostního testu. Nevěděli jsme moc, co od něj čekat, co se případně naučit. Nakonec i ten ale dopadl dobře.
Aby také ne. Druhou zajímavou informací je, že byste se dále měla zdokonalovat pod vedením profesor Františka Novotného, pro lidi spjaté s Kociankou dobře známé jméno. Vaše spolupráce už nějaký čas trvá, mohla byste popsat, jak se bude dále rozvíjet?
Ano, spolupracujeme už pár let. Poprvé jsme se potkali na mojí první Kociance v roce 2010. Další rok mne pak pan profesor porotcoval kromě Kocianky ještě v ústředním kole soutěže ZUŠ v Liberci. Odchytl si nás tehdy po soutěži, dával nám zpětnou vazbu a zeptal se, jestli bychom někdy nechtěli přijet na konzultaci. Bylo mi tedy devět, když jsem u něj byla poprvé.
Takže sepětí trvá už teď přes deset let?
Od té doby mne vždy vedl na kurzech, případně jsme se potkali i na konzultaci během roku. Ve stejnou dobu jsem zároveň začala dojíždět na občasné konzultace i do Olomouce. Měla jsem vlastně obrovské štěstí. Miluška Barvínková, která mne dvanáct let učila v Ústí, byla tehdy velmi ochotná s oběma profesory spolupracovat.
Tomu se říká štěstí na učitele.
Kromě věcí, které mne naučila přímo ona, se mnou také zároveň cvičila věci, co říkali v Olomouci a v Brně. Měla jsem tak už od brzkého věku velmi komplexní výuku od tří pedagogů, kteří se navíc velmi dobře doplňovali. Pokračovalo to takhle pak i během konzervatoře, pan Vrána mne vedl při denním studiu a u pana Novotného jsem měla konzultace. Také například výběr nového repertoáru jsme často konzultovali s panem Novotným a mohli jsme skladby vybírat s vidinou toho, co bych i dál v budoucnu mohla hrát.
A budoucnost vypadá nyní tedy jak?
Od října nastupuji k panu profesoru Novotnému přímo do třídy. Bude to tak poprvé, co ho budu mít takhle často. Probírali jsme už, co budeme hrát, jaké skladby bych chtěla během studia zvládnout. Nějaké další plány jsme ale moc neřešili. Ale nebojím se toho, do Brna se těším.
Je to možná troufalý dotaz, ale pomýšlíte nyní už naplno na kariéru profesionálního umělce?
Jediné, co vím, je, že bych dál chtěla hrát co nejvíce to půjde. V hudbě jsem vyrostla, je to pro mne přirozenost. Když mi po absolváku přikázal pan profesor, ať nechám housle na víkend v Olomouci, ať si odpočinu, připadala jsem si jak bez ruky.
To věřím. Kdybyste si mohla vybrat, čemu byste do budoucna dala přednost? Co osobně vás nejvíce láká?
Ráda bych studovala, co nejdéle to bude možné. Líbí se mi komplexnost, kterou člověk ve škole získá. Kromě houslí se stále učím nové věci z dějin, hudební teorie… Baví mne hrát v orchestru, dělám koncertního mistra našemu školnímu orchestru. Mám moc ráda komořinu, aktuálně mám dvě, jednu v Brně s klavírem a jednu v Praze s harfou. A moc mne baví i hraní sólově. V Olomouci jsem za šest let hrála třikrát s orchestrem. Dvakrát z toho s filharmonií, což bylo nejen přínosné hudebně, ale také prostě krásný zážitek. Několikrát jsem během studia hrála také koncerty s klavírem, často půlené se sestrou, a studium jsem završila samostatným recitálem. Pokud budu moct dál hlavně hrát, budu šťastná.