Porotcem pedagog prvního nevidomého houslisty v dějinách KHS
Mezi pátečními finálovými koly měl „sbor arbitrů“ jen minimum času na odpočinek. Slovenský porotce Vladimír Harvan ale vypadal, že se na rozhovor vyloženě těší. Docela pochopitelně se povídání hned stočilo k jeho žákovi Viktoru Knappovi. Nikdy předtím nesoutěžil v Ústí nevidomý houslista, k tomu v nabité čtvrté kategorii. Až loni.
Mohl byste přiblížit vaši spolupráci s Viktorem?
Víte, když to řeknu zjednodušeně, já sám se učím hodně od něj. Když máte opravdu něco rád, opravdu po něčem toužíte, on je příkladem, že neexistuje překážka. A když přijdou, vždy se najde cesta k jejich zdolání. To je pocit, který je nad vším. Z tohoto pohledu na svou pedagogickou činnost mu chci být velmi nápomocný. Řeknu vám takovou perličku…
Povídejte.
Ještě před Vánocemi náš školní orchestr vystupoval v Redutě, kde kromě jiného hrál Beethovenovu sedmou symfonii. Viktor přišel za mnou, při orchestru mám totiž na starost smyčcovou sekci, s tím, že by chtěl na koncertu účinkovat. Moje první reakce byla naštěstí jen vnitřní, že bude těžké se to celé naučit zpaměti. Ale potom, když jsem viděl jeho nadšení, jak by chtěl být součástí orchestru, že pro něj neexistuje překážka, tak jsem ho podpořil.
A jak to nakonec dopadlo?
Viktor na koncertě účinkoval ve skupině prvních houslí, odehrál celou Beethovenovu symfonii. Hodně lidí ve škole si toho samozřejmě všimlo.
Zastavím se ještě u dalšího slovenského soutěžícího, který tady udělal velký dojem už loni a letos znovu. Co říkáte na Filipa Fehéra?
Předtím jsem jej neznal, myslím, že studuje blízko slovenských hranic v Rakousku. Velmi mne zaujal svou přirozenou muzikálností a technickou lehkostí, tu ukázal v Cikánských melodiích. Má před sebou slibnou kariéru, pokud bude pokračovat.
Slovenští soutěžící obecně vás potěšili?
Nebylo jich tolik, ale obstáli. Chtěl bych jim k výkonům pogratulovat. Myslím, že byly velmi pěkné. Účastnit se takové soutěže určitě motivuje, je velkou výzvou.
Díky vám a panu Winokurowovi je porota tradičně mezinárodní. Jste spokojen s tím, co jste doposud slyšel?
V první řadě bych chtěl vyjádřit svoje potěšení, že mohu být tento rok součástí Kocianovy soutěže. Považuji ji za legendární, výjimečnou, to platilo už v éře Československa. Velmi rezonuje na Slovensku i nyní. O soutěži jsem hodně slyšel, hodně jsem také poslouchal minulé ročníky na YouTube. Moje očekávání byla vysoká a byla ještě překonána.
Bylo nějaké jedno konkrétní vystoupení, které vás skutečně zasáhlo?
Pro mě to bylo vystoupení vítězky druhé kategorie. Francouzka Sora Lavorgna hrála tak, že měl jsem co dělat, abych nezapomněl na svou roli porotce, že nejsem „jen“ posluchač. Ale podobných výkonů byl víc, i například teď ve třetí kategorii.
Zjevně se vám v Ústí líbí.
Je jiné být živou součástí soutěže. Člověk vše vidí zblízka, počínaje vynikající organizací. A ty výkony dětí, víte… člověk tu stráví několik dní obklopený tolika talenty. Slyšíte některé opravdu výjimečné výkony, kde jste až dojatý, že před sebou máte ještě malé dítě, ale s obrovským mistrovstvím. Některé děti jsou už takové osobnosti, že by dokázaly účinkovat na jakémkoliv světovém pódiu.
Vnímáte prostředí školy, atmosféru Kocianky?
Člověk jen vejde do školy a má velmi příjemný pocit. Ani necítí nějakou velkou rivalitu, ale spíše soudržnost. Hudba a housle jsou fenoménem.
Máte bohaté zkušenosti ze slovenských soutěží, je to na nich podobné, nebo je KHS přeci jen jiný svět?
Dříve jsem pravidelně porotcoval v Kubíně. Slovensko si hledá svou cestu, je tam hodně nadšených lidí, kteří chtějí, aby se děti na soutěžích potkávaly. Konfrontace je důležitá. Při všem fandění soutěžím, které na Slovensku jsou… akci s takovou tradicí jako Kocianka nemáme. Zrovna za měsíc budu předsedat jedné soutěži a rád bych tam zprostředkoval svoje dojmy z této.
Na níž nemůže soutěžit jen tak někdo, že?
Právě, v souvislosti s tím chci ocenit práci pedagogů, dovedu si představit, kolik práce a úsilí za tím musí být.