English version bellow
Druhý festivalový koncert nabídne Biberovy sonáty v podání Lucie Sedlákové Hůlové
Rodina Hůlových a Kocianka je spojení trvající po generace. Josefa Hůlu jste mohli na soutěži potkávat desítky let, jeho syn Pavel soutěž dvakrát vyhrál, 36 let vedl Kocianovo kvarteto a od roku 2009 předsedal porotcům. Další generaci Hůlových zastupuje Pavlova dcera Lucie. „Nesmírně mě těší, že právě Pavel Šporcl převzal předsednictví poroty KHS po mém tatínkovi. Je pro tuto funkci více než kompetentní,“ říká na adresu ředitele festivalu. 
Opět po roce se vracíte na Kocianku, kde vaše rodina v osobách Pavla a Josefa Hůlových zanechala opravdu nesmazatelnou stopu. Těšíte se, je to pro vás hezký pocit?
Těším se moc. Shodou okolností se sem vracím symbolicky v den 101. výročí narození mého dědy Josefa Hůly, který na Kocianku pravidelně jezdil od jejích prvních ročníků, kdy sem doprovázel svého syna – mého otce Pavla Hůlu – při jeho vítězstvích v letech 1963 a 1964. Soutěž navštěvoval i v dalších letech, takřka až do své smrti v roce 2005.
Jsou to tedy silné vzpomínky?
Mám jeho narozeniny spojeny právě s pobytem v Ústí, kdy jsem sem s ním a s rodiči odmalička jezdila. Letos se vracím ovšem v jiné roli. Mám tu čest si zahrát na festivalovém koncertě repertoár, který je blízký mému srdci, houslisticky velmi náročný, a přitom na soutěži prakticky nepoužitelný.
Pavel Hůla předsedal od roku 2009 odborné porotě, nakolik významná je soutěž ve vašich očích? Má v Česku i za hranicemi zvuk?
Svého času byla Kocianka široko daleko jedinou mezinárodní soutěží pro danou věkovou kategorii. Dnes se s podobnými soutěžemi takřka roztrhl pytel, ale Kocianka má rozhodně navrch svou mnohaletou tradicí. Z ní vyšla celá řada vynikajících a dnes renomovaných houslistů, pro které byla odrazovým můstkem k budoucí kariéře. O tom, že má zvuk i za hranicemi, svědčí hojná mezinárodní účast.
Housle se ve vaší rodině předávají z generace na generaci, znamená to, že právě otec byl pro vaše směřování tím hlavním? Jak moc a v čem konkrétně vás ovlivnil?
Táta pro mne byl a zůstane velkým hudebním vzorem. Neměl sice zpočátku čas ani trpělivost dohlížet na mé hudební začátky, ale od narození mě ovlivňoval svým celkovým přístupem a vztahem k hudbě. Od malička mě brával na koncerty, stále doma pouštěl nějakou hudbu, občas jsem byla přítomná i na jeho zkouškách nebo zájezdech většinou s Kocianovým kvartetem. Doma se připravoval na koncerty i včetně nutných organizačních a administrativních záležitostí, a tak jsem díky němu věděla a zažívala, co všechno obnáší život koncertního umělce. Nikdy mě ale nenutil, abych se také houslím věnovala profesionálně.
Opravdu ne?
To jsem se rozhodla až sama dobrovolně, asi rok před přijímačkami na konzervatoř. Od dob mých studií na konzervatoři jsem s ním pak vystupovala na koncertech, což pro mne bylo velkou inspirací, motivací, ale i cennou zkušeností. Vždycky jsem obdivovala jeho ušlechtilý způsob hry a noblesní vystupování.
A příběh nekončí, v tradici pokračuje vaše dcera Magdalena, která také hraje na housle. Vašeho syna Lukáše jsme naopak mohli vidět mezi soutěžícími Heranovy violoncellové soutěže. Přemýšlí už o své hudební budoucnosti?
Obě děti studují na Hudebním gymnáziu v Praze, což jim dává poctivé hudební základy i všeobecné vzdělání, tedy mají možnost rozhodnout se po maturitě i pro jinou než hudební cestu. V dnešní době je určitě výhodou mít všeobecné vzdělání, ale já ve skrytu duše doufám, že se na tu profesionální hudební dráhu oba vydají. Mají k tomu zázemí i předpoklady. Táta měl velkou radost, když obě vnoučata začala na něco hrát, a o jejich hudební vývoj se do poslední chvíle aktivně zajímal. Měli jsme to štěstí, že jsme mohli ještě několikrát společně s tátou, mým manželem violoncellistou Martinem Sedlákem a našimi dětmi vystoupit na koncertech v rodinném kvintetu tří generací. To byly vzácné chvíle, na které nikdy nezapomeneme.
Orchestr Praga Camerata, který Pavel Hůla zakládal, si nyní vede jak?
Po úmrtí mého otce jsme se s manželem ujali vedení komorního orchestru Praga Camerata, který táta v roce 2001 založil a ve kterém jsme s manželem od začátku hráli. Mimo jiné jsme účinkovali i na festivalových koncertech zde v Ústí. Ráda bych také zmínila, že si náš orchestr Praga Camerata v posledních letech často zve ke spolupráci Pavel Šporcl, což nás velmi těší a baví. Měli jsme tu čest doprovázet Pavla i minulý týden v pražské Lucerně na slavnostním koncertě k jeho padesátinám, což byl mimořádný zážitek.
Také hodně náročný na přípravu, že?
Od začátku jsem se částečně podílela na přípravách koncertu, a když začal Pavel vymýšlet program složený z tolika skladeb různých stylů a s tolika spoluúčinkujícími z různých žánrů, trochu jsem se bála, aby koncert nesklouzl do pouhé estrády. Už při první zkoušce mě ale přesvědčil, že tomu tak nebude.
A během koncertu?
Při samotné akci jsem seděla na pódiu po celé bezmála čtyři hodiny trvání koncertu metr od Pavla a měla tak veškeré jeho hraní a vystupování z první ruky. Můžu zodpovědně prohlásit, že jeho výkon byl obdivu a úcty hodný a na té nejvyšší profesionální úrovni. Ať hrál Vivaldiho, nebo melodii z muzikálu, ať hrál Montiho Čardáš, nebo doprovázel některého z hostů, všechno hrál s plným nasazením a houslisticky naprosto přesvědčivě. Do toho si jen tak mimochodem s absolutním nadhledem „střihnul“ dvě Paganinské Caprice nebo Sarasateho Cikánské melodie.
Vše se tedy vydařilo podle Pavlových představ?
Program měl dramaturgicky pečlivě promyšlený a velmi vhodně sestavený, mělo to náboj a tah. Za celý večer nezahrál jedinou falešnou nebo nekvalitní notu. Většinu skladeb hrál zpaměti, s rodinou si dokonce i zazpíval a celý koncert mile a vtipně moderoval. A to nezmiňuji, že koncertu předcházela ještě čtyřhodinová generálka, kde musel přehrát téměř celý program a k tomu řešil ještě spoustu logistických záležitostí. To zvládl také v klidu a s nadhledem. Zkrátka byla to důstojná oslava fenomenálního houslisty.
A navíc člověka, který převzal důležitou úlohu předsedy poroty Kocianky po vašem otci.
Chtěla bych v té souvislosti podotknout, že mě nesmírně těší, že právě Pavel Šporcl převzal předsednictví poroty KHS po mém tatínkovi. Táta si Pavla velmi vážil, a přestože se nikdy nesvěřil, koho by si jako svého nástupce představoval, věřím, že by byl spokojen. Pavel Šporcl je pro tuto funkci více než kompetentní. Sám vítěz Kocianky, žák profesora Václava Snítila, někdejšího dlouholetého předsedy poroty a žáka Mistra Jaroslava Kociana. Ale především vynikající houslista, který ctí tradice, zároveň se však nebojí experimentovat, vždy na té nejvyšší úrovni. Pro mladé houslisty je nepochybně příkladem a inspirací, dokáže oslovit a nadchnout lidi všech generací i profesí a má výborné manažerské schopnosti. Koho lepšího si na postu patrona a předsedy Kocianovy houslové soutěže přát?
Loni byl jeden z festivalových koncertů věnován právě vašemu zesnulému otci, letos naopak v programu figuruje vaše jméno. Biberovy Růžencové sonáty jste označila za specifické, čím přesně?
Biberovy Růžencové sonáty jsou mojí srdeční záležitostí. Spojují v sobě totiž duchovní námět s houslovou virtuozitou, což je pro mne jakožto věřícího člověka ideální kombinace. V čistě instrumentálním houslovém repertoáru je duchovní tématika dosti ojedinělá. Ke sbírce těchto sonát se nedochovalo přímé svědectví o původním autorově záměru, zda se mělo jednat o skladby určené k hraní při modlitbě růžence, nebo jen o samostatné sonáty inspirované biblickými příběhy.
Co zajímavého o nich ještě víme?
Jisté je, že se dochoval první dobový tisk těchto sonát, kde každou ze sonát uvozuje mědirytina, která jasně zobrazuje jednotlivá růžencová tajemství. Pro mne osobně to znamená, že mi hraní těchto sonát dává možnost promeditovat jednotlivá tajemství ještě skrz hudební vyjádření. Není to ale tak snadné. Biber totiž kompozici tohoto souboru skladeb promyslel nejen hudebně, ale i technicky. Pro každou ze sonát předepsal jiné ladění strun, tzv. skordaturu. Tato technika přelaďování se v baroku běžně používala za účelem dosažení specifického zvuku a barev pomocí neobvyklých souzvuků, které přeladěním vznikají.
Jak takový program dnes vlastně provést?
Pro dnešního houslistu je to nezvyklý oříšek, protože nejprve je potřeba si přeladit struny podle předpisu, přičemž ani jedna z patnácti sonát nemá přeladění stejné. Proto je také prakticky nemožné zahrát celý cyklus na jedny housle. Pokud se hraje více sonát, je potřeba kvůli přelaďování mít nástrojů více. Kromě první sonáty nikde nejsou struny v poměru pouze kvint, ale někde je to v kombinaci s kvartou, někde tercií, někdy i sextou a největší kuriozitou je dokonce překřížení dvou prostředních strun, kdy pak vzniká poměr oktávy. Houslista musí hrát notový zápis důsledně v první poloze, kromě struny E, kde se pohybuje i ve vyšších polohách.
Nejsem si jistý, zda mi na pochopení stačí běžné hodiny hudební nauky…
Kvůli přeladění strun při běžných hmatech zní jiné tóny. Takže je to taková schizofrenie, protože zní něco jiného, než vidíte před sebou v notách. Je to ale zároveň úžasné dobrodružství, protože právě tyto nezvyklé hmaty a souzvuky dotvářejí hudební vyjádření jednotlivých tajemství. Nejedná se o programní hudbu, ale spíše o hudební námět k vlastní meditaci či modlitbě.
Co byste prozradila o autorovi samotném a jeho tvorbě?
Heinrich Ignaz Franz Biber není u nás tak známým a hraným skladatelem, přestože se narodil v severních Čechách ve Stráži pod Ralskem. Nikdo ho však za vyloženě českého skladatele nepovažuje. Byl německého původu, tak se řadí k čelním představitelům německé houslové školy. Jelikož ale většinu svého života působil v Salzburgu, je často považován i za významného rakouského houslistu a skladatele. Biber patřil již ve své době k uznávaným hudebníkům a inovátorům, což dokazují pochvalné a oslavné dochované citáty jeho současníků, ale i pocty, kterých se mu již za života dostalo. Byl jednou z vůdčích osobností předbachovské éry a jako houslista v mnoha směrech obohatil a významně posunul houslovou techniku. Čím více o něm vím, tím více mi připadá jeho dílo geniální, nápadité, inovátorské, moderní.
V čem konkrétně?
Komponoval skladby všeho druhu, duchovní i světské, závažné i oddychové. Mezi nejpozoruhodnější díla patří 53 hlasá Missa Salisburgensis, ve které Biber maximálně využil vícesborovou techniku i moderní koncertantní styl, ale také využil celý chrámový prostor včetně pěti varhanních kůrů salcburského dómu, na které rozmístil jednotlivé skupiny muzikantů a zpěváků. Z Biberových houslových děl je nejznámější právě cyklus patnácti tzv. Růžencových sonát, k nimž patří i šestnáctá sólová Passagalia s podtitulem „Anděl strážný“. Ta zaujímá v houslové literatuře speciální místo, protože je to první skladba pro sólové housle bez doprovodu zkomponovaná cca 40 let před Bachovými sólovými Sonátami a Partitami.
Na festivalu vystoupíte spolu s varhaníkem Jaroslavem Tůmou, kterého ústecké publikum dobře zná. Vaše umělecké aktivity jsou ovšem mnohem bohatší, mohla byste je čtenářům přiblížit?
Kromě sólové činnosti se věnuji především komorní hudbě, a to zejména v klavírním triu Kinsky Trio Prague s manželem – violoncellistou Martinem Sedlákem – a klavíristkou Veronikou Böhmovou. V tomto uskupení jsme už absolvovali mnoho úspěšných koncertů u nás i ve světě, natočili několik CD a pořádáme letní mezinárodní kurzy komorní hudby. Z poslední doby máme velkou radost z koncertu, který měl díky četnému publiku úžasnou atmosféru a velmi nadšený ohlas a jehož hostitelem byl pan František Kinský na Novém zámku v Kostelci nad Orlicí.
Pan Kinský podporuje aktivně Kocianovu soutěž, vaše aktivity tedy také?
František Kinský nám dal kdysi svolení k užívání jména slavného českého šlechtického rodu. A tak jsme měli při koncertování na jeho zámku pocit jak za starých časů, kdy si šlechtici zvali do svých sídel muzikanty, aby hráli pro vybranou společnost. Je obdivuhodné, jak dokázal pan Kinský Nový zámek vzkřísit a kulturně oživit. Ostatně zve tam ke koncertování i úspěšné české účastníky Kocianky a Heranky, což je pro ně skvělá příležitost.
Lucie Sedláková Hůlová to play Biber’s sonatas at the second concert of the festival
Father held Pavel Šporcl in high regard, who could be better?
Hůla family and Kocianka have been interconnected for generations. Josef Hůla was part of the competition for decades; his son Pavel won the competition twice, he was the leader of the Kocian Quartet for 36 years, and, from 2009, he was the jury chairman. Pavel’s daughter, Lucie, represents the next Hůla generation. “I am most pleased that Pavel Šporcl undertook the jury chairman position after my father. He is more than qualified,” says she about the competition director.
You are once again back after a year here at Kocianka, where Pavel and Josef Hůla left a trace of your family’s legacy. Are you excited?
I am very excited. Coincidentally, I came back on the day that would have been my grandfather’s 101st birthday. From the beginning, he regularly attended the competition, accompanying his son, Pavel Hůla, during his winning years in 1963 and 1964. He attended the competition in the following years as well, practically until his passing in 2005.
The memories must be strong then.
I associate this day with being here in Ústí, we used to visit this place along with my parents since I was a child. This year, the purpose of my visit is different. I have the honour of playing a repertoire that is close to my heart, it is also very difficult to perform on violin and virtually unsuitable for the competition.
Pavel Hůla was the jury chairman from 2009. How significant is the competition for you? Does it resonate even abroad?
In the past, Kocianka used to be the only international competition for the selected age category. Nowadays, we can see a great number of similar competitions, but Kocianka prevails with its long-standing tradition. Many excellent and currently famous violinists started here, the competition was a stepping stone for their careers. And the resonation abroad is confirmed by numerous international participants.
Playing the violin is something that is passed from generation to generation in your family, does that mean that Pavel was the one who stimulated you? How much did he influence you?
My father was and always will be a significant musical role model for me. Unfortunately, he did not have the time, nor the patience, to watch over my musical beginnings, but he still influenced me from my early childhood through his relationship with music. He used to take me to concerts, music was always playing at our house, and sometimes, he took me to his rehearsals and tours with Kocian Quartet. At home, he used to prepare for concerts, including the necessary organizational and administrative matters, thanks to that, I could see for myself what it means to be a musical artist. He never forced me to pursue a professional violin career, though.
He did not?
I decided that for myself, about a year before my entrance exam to the conservatory. After my studies, I played at his concerts, which was a great source of inspiration, motivation, and valuable experience. I always admired his fine way of playing and graceful performances.
The story does not end here, though, your daughter Magdalena plays the violin as well, continuing the tradition. Your son Lukáš was among the participants of Heran violoncello competition. Are they planning their musical careers yet?
Both my children study at the musical grammar school in Prague, meaning that they get sufficient musical as well as general education, therefore, they will have an option to pursue other careers than musical ones after they graduate. I think it is an advantage to study at grammar school these days, still, I hope that they will pursue a musical career. They have the necessary background and talent. My father was very pleased to hear that both his grandchildren had taken up an instrument, and he participated actively in their musical development. We were lucky to have the opportunity to play all together: my father, my husband – violoncellist Martin Sedlák – and my children, at concerts in the form of a family quintet of three generations. Those were special times we will never forget.
What is the current state of the Praga Camerata orchestra founded by Pavel Hůla?
After my father passed away, my husband and I undertook the management of the chamber orchestra Praga Camerata, which was founded by my father in 2001 and in which we both played from the beginning. We also played some concerts at various festivals here in Ústí. Also, the Praga Camerata orchestra is often invited to collaborate with Pavel Šporcl, which is a great honour and pleasure. We also had the honour of playing with Pavel last week in Lucerna Palace in Prague at the celebratory concert of his 50th birthday, it was a memorable event.
Were the preparations intense?
I was helping with the preparations from the beginning. Pavel started creating a programme consisting of compositions of various styles and co-performers of different genres, I started to worry that the concert might turn into a farce. However, right at the first rehearsal, all my worries were blown away.
And during the concert?
At the concert, I was seated on the stage and I could experience Pavel’s 4-hour lasting performance first-hand. I can declare that the performance was admirable and artistically supreme. Whether he played Vivaldi, a melody from a musical, Monti’s Csárdás, or just accompanied another performer, his performance was full of commitment and conviction. On top of that, he masterfully performed two of Paganini’s Caprices and Sarasate’s Gypsy Airs.
So everything went according to Pavel’s plan?
The programme was very well planned and structured, it was dynamic and lively. There was not a single false or bad note played that night. He played most of the compositions from memory, sang with his family and hosted the whole show with light humour. Moreover, before the show, there was a 4-hour-long final rehearsal where the whole programme was played and some logistical matters were addressed. During all that, he stayed on top of things. Simply, it was a celebration worthy of a phenomenal violinist.
And also of someone who undertook the important role of Kocianka jury chairman after your father.
I just wanted to comment on this, I am more than happy that it is none other than Pavel Šporcl who undertook this position. My father held Pavel in high regard and even though he never explicitly said who should be his successor, I am sure he would have been pleased. Pavel is more than qualified for this job. After all, he himself won the competition in the past, he was a student of professor Václav Snítil, the former long-standing jury chairman and a student of Jaroslav Kocian himself. He is an excellent violinist who upholds traditions but is also not afraid to experiment. I believe he is a role model and inspiration for young violinists, he has the ability to charm people of all ages and professions and has great management skills. Who could be better to fit the place of a patron and jury chairman of Kocianka?