Zasedla jste v porotě 63. ročníku, který se ovšem odehrával na obrazovkách. Vnímáte nějaké rozdíly v prezenční a právě distanční formě soutěže?
Samozřejmě je to nepopsatelný rozdíl. Dítko vystoupí a musí se zatím v šatně vypořádat s napětím, přijít na pódium a zahrát před lidmi. Při online procesu to bylo zřejmě tak, že děti nahrávaly do té doby, než bylo vše perfektní. Právě pocit, kdy dítě vystoupí a zahraje před porotou a ostatními, je nesrovnatelný a vždycky bude. Pro mě byl online opravdu jenom krutý osud díky covidu.
Bylo tedy pro soutěžící jednodušší stoupnout si před kameru než před skutečnou porotu?
No tak o tom nepochybuji. Ale jak vidím letošní úroveň, tak si myslím, že pro děti se nic moc nezměnilo. Ony jsou prostě úžasné a hrají jistě krásně před kamerou i v přítomnosti.
Říkáte, že při distanční formě Kocianky byli soutěžící všichni na velmi podobné úrovni, bylo tedy těžší je hodnotit?
Svádělo to samozřejmě k tomu, že jsme si mohli výkony donekonečna přehrávat. Já jsem to osobně dělala tak, že děti, které se mi moc líbily, jsem si pouštěla vícekrát. Předseda poroty Pavel Hůla nám říkal: „Nekoukejte zpětně, bude to pro vás problém,“ avšak ta možnost tu byla.
Naplnily soutěžní výkony v prvních dvou dnech vaše očekávání?
Nejsme zatím u konce, protože nás čeká ještě druhé kolo jak druhé, tak čtvrté kategorie. Myslím si, že to bude velmi napínavé. Slyšela jsem již výkony, které tady očekávám, a to jsou ty, při kterých potřebuji kapesník.
Nad pozvánkou do poroty jste ani chvilku neváhala?
Byla jsem rozhodnuta hned, protože to vlastně bylo na pozvání zesnulého Pavla Hůly, se kterým jsem se setkala na soutěži. Moc jsme si rozuměli, Pavel mě pozval a jediné, co jsem nečekala, bylo to, že se tady s ním nebudu moci setkat.
Jaké je to být zpátky v Česku a konkrétně v Ústí nad Orlicí?
Já jsem v Ústí také soutěžila, byla jsem malinká, tehdy se ještě hrálo v divadle. Byla jsem tady s mojí paní učitelkou a ještě si vybavuji fotky, které se mi nedávno dostaly zrovna pod ruku. Čas letí a jaké to je být v Česku? Třicet let žiji v cizině, ovšem ráda se do Čech vracím.
Kocianova soutěž je mezinárodně známá, pořádá se nějaká podobná i ve Švýcarsku?
Na takové úrovni asi ne. Kocian byl skvělý houslista. Jak se říkalo „v Ústí umí každý housti,“ to je velmi specifické. A je fantastické, že se soutěž i nadále drží a každý rok se pořádá znovu. Ve Švýcarsku jsou samozřejmě soutěže pro více nástrojů, ale jsou to spíše soutěže národní.
Myslíte si, že má Kocianova houslová soutěž potenciál i do budoucna?
Jsem o tom přesvědčena, zajisté má velkou budoucnost. Myslím si, že výkony, které můžeme slyšet tady, budou vždycky zapotřebí. Klobouk dolů!