Historicky nejmladší lauretát Kocianky se triumfálně vrátil a svým následovníkům vzkazuje:
„Musíte cvičit jako vědec, ale být schopný hrát jako básník“
ELIZABETH PAVLOVEC
Ústí n. O. – Stefan Milenkovič. Znalcům Kocianovy houslové soutěže není třeba říkat více. V roce 1984 v pouhých sedmi letech přepsal dějiny nejslavnější houslové soutěže pro děti a mládež a letos se vrátil do Ústí znovu. Zahajovací koncert Kocianova Ústí v jeho podání se stal událostí, na kterou se bude v Ústí ještě dlouho vzpomínat.
Do Ústí nad Orlicí se vracíte po mnoha letech, jaký je to pocit?
Je to úžasné. Je to krásné, je to zvláštní, protože spousta věcí je úplně stejná, jaká si je pamatuji. Je tu také hodně věcí, které si nepamatuji. Některé vypadají menší, než bývaly, protože jsem byl tak maličký, že všechny budovy vypadaly obrovské. Dnes vidím to město a mám pocit, že ho vidím poprvé, protože když je vám sedm nebo i patnáct nebo šestnáct, změní se vám za tu dobu celý život. Vidíte tolik lidí, tolik různých měst a velkoměst a pak se vrátíte do města jako je tohle a opravdu ho vidíte jako poprvé. A řekl bych, že to taky mnohem více oceníte.
Vzpomněl byste si na něco konkrétního?
Pamatuji si nějaké detaily, protože když jste na soutěži, vaše smysly jsou intenzivnější, jste na všechno mnohem citlivější. I jakožto dítě cítíte tlak. Proto vás některé věci osloví navždy. Na příklad, vůně brožury. Myslím, že se tiskla přímo na místě a bylo v ní jakési lepidlo, které zajistilo vůni, jež mi navždy bude připomínat tuto soutěž. Pak tu byla restaurace, která se jmenovala „Domino“. Pořád si to pamatuji, protože jsem si říkal, že je to velice neobvyklé jméno. Když mi bylo sedm, přišlo mi to cool, protože jsem také rád hrál domino. Pak taky náměstí, protože mi můj táta řekl: „Pokud projdeš prvním kolem, dostaneš novou hračku.“ Takže to byla moje opravdová motivace. (směje se) Hračky. Vždy jsme tam chodili kupovat nové hračky. Je prostě neuvěřitelné tu být.
Když jste se účastnil Kocianky, nejprve jste odjel s prázdnou, avšak podruhé jste vyloženě zazářil. Čím to?
Když jsem přijel poprvé, bylo mi šest, byl jsem velice mladý. Pamatuji si pouze jednu věc z toho roku. Když jsem hrál v prvním kole, objevil se tam stín kvůli světlu a já jsem mohl vidět, jak mi moje levá ruka tančí. Neustále jsem se na to koukal a přišlo mi to velice fascinující a zároveň rozptylující. To jediné si pamatuji.
Potom, ten další rok se stalo to, že jsme si domů přivezli plakát ze soutěže a já ho měl ve svém malém pokojíčku. Každý den jsem chodil spát a říkal tomu plakátu, který měl na sobě natisknutého Kociana: „Příští rok vyhraju. Příští rok tě vyhraju!“ A to se taky stalo. (směje se) Z druhého roku si pamatuji na to místo, kde jste byli ubytováni. České rádio, to první po ránu – táta nás takhle budil. Zapnul rádio a když jsme se vzbudili, vždycky už někdo cvičil, nezáleželo na tom, kolik je hodin. Sedm ráno? Někdo cvičí.
Když jste na soutěži, zažíváte tunelové vidění. Alespoň pro mě to tak bylo. Vytěsňuje to všechno kromě toho, co potřebujete dělat. Proto si pamatuju dvě kategorie. Zaprvé – město, náměstí, restaurace. A zadruhé, pódium, jenom to. Nějakým způsobem si na to vzpomínám jako na pocit soustředěnosti a zodpovědnosti a pár velice milých lidí, kteří jsou dodnes aktivní nebo byli donedávna. Je úžasné vidět ty samé tváře po tolika letech.
Svou kariéru jste začal velmi mladý. Cítil jste podporu od rodiny?
Ano, právě díky mé rodině jsem začal a pak dokonce pokračoval, protože můj tatínek byl mým učitelem. Byl tu se mnou. Účastnil jsem se i jiných mezinárodních houslových soutěží a on byl vždy se mnou. Mimoto moje maminka byla klavíristka. Bylo to jako rodinná produkce. Rozhodně ano, podporovali mě. Je to potřeba, protože to vyžaduje hodně oddanosti, hodně času stráveného žonglováním mezi nacvičováním a školou. Pokud nemáte podporu a vybudovaný systém kolem vás, je to velice náročné.
S vaším mládím se pojí i to, že jste neustále nejmladším absolventem hudební akademie v Bělehradě. Magisterského vzdělání jste dosáhl již v 19 letech. Setkal jste se v mládí i s rivalitou ze strany vašich vrstevníků?
Vždycky se někde najde protivník. Je to trochu jako závod, ale je to zvláštní, protože má každý zároveň svůj vlastní závod. Ve škole samotné mi nic těžkého nepřišlo, ale vždycky tu byli dobří houslisti, takže jste se vždycky cítili motivováni, abyste byli lepší a tlačili na sami sebe. V tomhle ohledu je tu vždy nějaká rivalita, nezáleží na tom, co děláte a jak staří jste. Obzvlášť v tak intenzivním a soutěživém oboru. To je vskutku showbusiness. Nemluvíme už jen o klasické hudbě, ale o showbusinessu. Pohybuje se rychle a dnes ještě rychleji. Je to něco, s čím jsem vyrůstal – s myšlenkou, že ze sebe musím dostat vše, co je v mých silách. Rivalita tu byla nebo taky ne, nevěnoval jsem tomu moc pozornosti, ale hlídal jsem si svůj směr. Myslím, že takhle je to nejlepší, protože být moc soutěživý s ostatními lidmi nemusí být zdravé. Avšak být soutěživý sám se sebou a tlačit na sebe je obvykle potřeba, abyste dosáhli výsledků, progresu.
Za svoji kariéru jste procestoval spoustu zemí, v jaké se Vám zatím líbilo nejvíce?
V České republice.
Vskutku?
Ano. (směje se) A Ústí nad Orlicí – mé oblíbené město. Je to tak. Miluju svět a myslím, že každá země má co nabídnout. Všude jsou skvělí lidé. Tohle bylo poprvé, kdy jsem mohl strávit trochu více času v Praze a teď i trochu tady v Ústí a Češi se mi prostě zdají pozitivní. Nevím, jestli to tak vnímám jen já. Jsou velice otevření a je to tu velice podobné Srbsku, odkud pocházím a kde jsem vyrůstal. Spoustu věcí je podobných – jazyk, jídlo, dokonce i města vypadají podobně. Miluju to tady.
Kromě toho, že jste procestoval mnoho zemí jste taky hrál v mnohých prostorech včetně třeba Carnegie Hall v New Yorku, Kennedy Centra ve Washingtonu DC nebo Suntory Hall v Tokiu. Kde se Vám hrálo nejlépe?
Opět, to záleží, protože je mnoho úžasných síní. Některé jsou moderní a mají neuvěřitelnou akustiku. Jiné jsou staré a hrát v nich je velmi inspirující. Včera jsme hráli v Smetanově síni a je to jedna z nejkrásnějších síní, které jsem kdy viděl. Je hodně velká, ale ten pocit byl fantastický. Je těžké vybrat jednu oblíbenou síň, protože mají všechny jinou chuť. Pro nás, pokud je akustika dobrá, je to jako zpětná vazba, kterou v síni dostáváme. Nicméně můj poslední dojem ze včerejška je neustále čerstvý. Víte, Carnegie Hall je skvělá, ale nemyslím si, že je tak krásná jako třeba Smetanova síň. Je tu tolik historie a kultury, že to vytváří určité prostředí, je to i psychologické. Není to jen odehrání koncertu v dobré místnosti, ale je to hraní v místnosti historie, kde vystupovalo spoustu skvělých lidí.
Kromě noblesních hal Vás také fanoušci mohli zahlédnout společně s Gorrilaz na MTV. Dáváte vy osobně přednost klasické hudbě nebo máte raději tu populární?
No… (směje se) Můžu říci, že mám raději klasickou hudbu, protože jsem klasický hudebník. Jsem ale velice neklasický klasický hudebník, v nějakém ohledu, protože jsem dělal spoustu různých projektů. Jeden byl s Gorillaz. Další byl se slavným kytaristou z Leb i sol – je velice slavný na Balkáně. Hrál jsem s ním na elektrické housle. Pak taky spolupráce, kde jsem hrál tango. Je to část mé osobnost, totiž zvědavost. Jsem zvědavý na různé věci, neprozkoumané části mě samého. Je to něco, co mě zajímá, je to pro mě hudební výzva. Taky neznám moc jazz, rád bych se zapojil do tohoto světa, a pokud bude možnost nějaké spolupráce, určitě do toho půjdu.
Dnes je míšení stylů velice běžné, proto si myslím, že to musí být autentické, musí to jít od vás a z vašeho zájmu. Je to skvělý pocit být na scéně s kapelou, když je ten zvuk tak silný, že to s vámi hází. Avšak je taky úžasný pocit stát vedle orchestru v síni jako je ta Smetanova a hrát klasickou skladbu. Je to jiný druh vibrace. Je to jako s jídlem, nemůžete mít jen jedno které máte rádi. Mám určité preference – mám rád japonskou kuchyni i italskou, trochu francouzskou, trochu českou. Každé sedí na jinou náladu. S hudbou je to stejné. Všechny jsou atraktivní a sedí k různým typům vašich dnů nebo dokonce života.
Svůj život mimo hraní věnujete i charitě, za což jste v roce 2002 dostal cenu „Lifting Up the World With Oneness-Heart“. Co pro Vás tato cena znamená?
Znamená to, že jste na správné cestě. Konec konců, myslím, že ta nejvíc naplňující existence je ta, ve které děláte něco pro ostatní. Dosažení vlastních cílů a uznání může být uspokojující, ale nakonec si uvědomíte, že pokud to nesdílíte s ostatními a nepomáháte ostatním, necítíte se naplněný. Nemůžu říct, že jsem měl štěstí, spíš právě naopak. V podstatě, na Balkáně a v mé zemi byly války. Spousta z těch humanitárních pomocí byla z důvodu těchto válek. Nevím, jestli bych něco takového udělal, kdyby nebylo toho konfliktu, ale jelikož ta potřeba začala vzrůstat všude, stal jsem se v jednu chvíli dětským ambasadorem. Původně to měl být nápad, kdy děti z celé Jugoslávie přijedou do jedné vesnice, kde spolu žijí a učí se malovat, hudbu a jazyky. Nicméně po roce začala válka, takže místo toho, abych byl symbolickým ambasadorem, stal jsem se praktickým ambasadorem. Setkal jsem se s hlavami válčících stran jako třeba se srbským prezidentem Miloševićem, chorvatským prezidentem Tuđmanem, hlavou Spojených národů a prosil jsem je, aby v konfliktu ušetřili děti.
Od té doby se začaly dít jiné věci jako koncerty. Ale stejně, k čemu vůbec využíváme tohle umění? Ano, můžete dostat peníze za vaše vystoupení, ale to není ta podstata. Podstata je udělat lidi šťastnými, aby přišli na koncert a užívali si hodinu či dvě. Pokud děláte něco, co stejně milujete a obecenstvo dostane to, co očekávají, čímž je dobrá nálada, dobrá vibrace, dobré vystoupení, a pak z toho může vytěžit nějaká třetí strana, může to zachránit životy. Neznám lepší způsob, jak být hudebníkem. Jinak by všechno mohlo být trochu egocentrické a o tom umění není.
Kromě ústeckého koncertu jste vystoupil již o den dříve v Praze. Jak se Vám hrálo s Pražským symfonickým orchestrem? Vydařil se koncert podle vašich představ?
Bylo to neuvěřitelné. Poprvé jsem hrál v Praze, takže jsem taky cítil nějakou zodpovědnost. Úžasná síň, skvělé obecenstvo. Měl jsem ten pocit, že doopravdy rozumí hudbě a na koncertě chtějí být. Následují tě, vědí, co děláš. Je to jednak inspirující a jednak zodpovědnost pro umělce. Orchestr zněl skvěle. Celá ta akce s tolika houslisty, bylo to…k popukání. Bylo to srandovní, protože osm houslistů, to je neobvyklé. Každý je v jiném rozpoložení a hrajeme různou hudbu. Byla to zábava, jsem vděčný Pavlovi za koordinaci všeho a iniciování této myšlenky, protože to vyžaduje hodně energie a oddanosti, aby se z jednoho nápadu stal finální projekt. Mám za nás všechny i za něj radost, byl to vskutku úspěch. Užil jsem si to.
Na zahajovací koncert Koncert Kocianova Ústí jste si připravil vskutku pestrý repertoár. Prozradíte nám, jakou skladbu, popřípadě její část, máte nejraději?
To je těžké, protože všechny jsou součástí většího celku. Na příklad, Bachova Partita č.3 je celkem ikonická, je taky poslední, kterou napsal ze souboru „Šest houslových sonát a partit“. Je velice populární, spousta houslistů z ní hrají větu či dvě. Potom Ysaÿe, ten se přímo inspiroval partitou, tudíž máte reference. Tyto dvě jdou pospolu, je to jako mistr a jiný mistr, který vzdává hold Bachovi. A potom Paganini…Paganini. (směje se) Je to těžké a je to sranda. Kreisler, vskutku výjimečný kousek od vídeňského mistra a houslisty, to abych trochu zahnal zvuk Paganiniho. Poslední kousek je znovu od Paganiniho. Všechny tak nějak mají své místo, je těžké si vybrat jen jeden, protože jakožto umělec, nesmíte mít jednoho oblíbeného skladatele nebo skladbu. To by mohlo znamenat, že ty ostatní pro vás nejsou tak oblíbené. Proto nějakým způsobem hraju jen kousky, které mám rád, pořád mám možnost hrát kousky, které chci. Všechny jmenované jsou mé oblíbené, proto je těžké dnes vybrat jednu. Nechci, aby lidé seděli a čekali na tu jedu skladbu a říkali si: „Říkal, že tahle je jeho oblíbená!“ (směje se) Ne, všechno je součástí většího celku.
Jak se Vám spolupracovalo s patronem Kocianovy houslové soutěže Pavlem Šporclem?
Bylo to skvělé, jednoduché, profesionální. Nakonec to bylo velice úspěšné, protože mě kontaktoval před více než rokem a půl a hned jsme domluvili datum. Máme pocit, že se známe dlouho. Začal v New Yorku skoro stejně jako já, proto máme hodně společných kamarádů. Studovali jsme na podobných a v jednu chvíli i stejných školách. Mezi námi je určité společné chápání a přístup. I když jsme neměli nepřetržitý kontakt v průběhu let, nevadí to, když spolu mluvíme nebo hrajeme, máme pocit, že se nějakou dobu známe. Je to důležité – tenhle stupeň pohodlí. Obvykle to rychle přináší skvělé výsledky.
Máte nějakou radu pro mladé soutěžící a vůbec všechny začínající houslisty? Co musí udělat, aby dosáhli podobných úspěchů jako vy?
Za prvé, musíte cvičit jako vědec, ale být schopný hrát jako básník. Myslím, že žijeme ve světě, kde hrát dobře je první podmínkou ke všemu ostatnímu. Nato si taky musíte držet v hlavě ten větší obrázek showbusinessu. Nejen to, ale musíte si udržet v hlavě obrázek lidí kolem vás. Viděl jsem spoustu dětí v různých školách, kteří zněli úžasně, ale občas nemají rozvinuté sociální schopnosti, protože všechno, co dělají je, že cvičí. Možná mají přísné rodiče, proto se nerozvinou ve všech směrech, jen jako houslisti. Já si však myslím, že abyste dnes fungovali ve společnosti ve světě klasické hudby, potřebujete všechno, nejen ten zvuk. To je moje rada – nepřestávat se rozvíjet jakožto člověk. Tahle rada je spíše pro rodiče než pro děti, protože oni ne vždy vědí, jen následují vedení svých rodičů. Prostě si zanechte čistou mysl, rozvíjejte se ve všech směrech a neomezujte se jen na cvičení a snahu znít dobře. Je to jen jedna složka kariéry.
