Příběh plný pokory a vytrvalosti zakončil loni Milan Kostelenec titulem absolutního vítěze Kocianovy houslové soutěže. Šest let sbíral dílčí úspěchy, trpělivě krůček po krůčku až na samý vrchol. Právě takových laureátů si publikum na Kociance zvlášť váží a srdečně je vítá. Ještě před odjezdem do Ústí a čtvrtečním koncertem v Roškotově divadle poskytl student Pražské konzervatoře ochotně rozhovor. Do kavárny na Vinohradech to měl pár zastávek metrem.
Od laureátského úspěchu uplynul přesně rok, jak na ty okamžiky vzpomínáte?
Vzpomínám rád. Já mám doma vystavených strašně moc fotek a pořád se k nim vracím, jsou moc hezký, emotivní. Na Kocianku jsem jezdil dlouho, skončilo to absolutním úspěchem a já se k tomu chci pořád vracet. Ty okamžiky mě hrozně baví.
Po šesti letech každoročního soutěžení je ale najednou konec, je to jinačí?
Samozřejmě, něco tomu letos najednou chybí. Každý rok jsem se připravoval, teď se sice poctivě připravuji na koncert, ale soutěžit už zkrátka nebudu. A je to úplně jinačí. Není to tak intenzivní, což mě vlastně trochu mrzí, ale vrátím se do Ústí strašně rád. Hned při příjezdu jsem byl vždycky natěšený, očekávání bylo prostě ve vzduchu.
Máte nějakou vzpomínku na naše město, ke které se rád vracíte?
Určitě, já přijel na soutěž s tím, že tady bude každý sám za sebe, všichni půjdou na vítězství a převládající bude právě rivalita. A najednou jsem zjistil, že i ti, co soutěžili proti mně, jsou hodně přátelští. A nakonec je to tak, že jsem si na Kociance našel nejvíc přátel, se kterými se bavíme nebo píšeme doteď, to je pro mě silná vzpomínka.
Je tedy Kocianka místem, kde se tvoří vztahy na celý život?
Určitě. Třeba jen z loňského ročníku si doteď píšu s Denisem Ryabolovem z Ameriky, samozřejmě s Lanou (Zorjan, laureátka 2022) si píšeme prakticky pořád. V kontaktu jsem taky třeba s Violkou Lukášovou. Drží ale také zahraniční kamarádství, dlouho jsem se bavil taky právě s Batbyambou Jambalbayarnyamem z Mongolska, na toho jsem se těšil každý rok. Vždycky jsem obdivoval, jak to na Kociance umíte správně vyslovit napoprvé. Ta soutěž každopádně vždycky přináší přátelství a hlavně dlouhodobé přátelství, které vydrží.
Překonáváte tak díky hudbě i jazykové bariéry?
Určitě, já navíc nejsem extra talentovaný na jazyky, i když mě baví. Ale právě třeba díky Laně, tak tím, že si píšeme, voláme, setkali jsme se, tak mě to donutilo začít se učit navíc. Abychom si mohli povídat, a to nejen o hudbě, ale o všem možném. To mě hodně posunulo.
Když se ještě zaměříme na váš loňský výkon, jak to bylo s výběrem repertoáru? Byla Poslední růže léta váš nápad?
Já bych se nejdřív vrátil k výběru skladby v roce 2022, tehdy jsem hrál Čajkovského. A toho jsem si vybral proto, že když jsem byl poprvé na Kociance, vyhrála Lucilla Rose Mariotti, a ta právě hrála Čajkovského koncert, který na jejím laureátském koncertě slyšel poprvé. A tak se mi to moc zalíbilo.
A loňský laureátský repertoár?
Co se týče Poslední růže léta, tak o té mi zase pan Matěják vyprávěl, že s ní titul laureáta vyhrál právě jeho syn. A já jsem si ji tak začal poslouchat a zjistil jsem, že ano, je to sice neskutečně těžké, ale ta melodie je krásná, nádherná. A tak jsem se pana Matějáka a pana Fišera zeptal, jestli bych ji tedy nemohl hrát v Ústí. Oba to tehdy možná trošku vyděsilo, ale zkusili jsme to.
I s přihlédnutím k náročné skladbě, byl titul laureáta cílem?
Protože jsem věděl, že to bude loni úplně naposled, nastavil jsem si hlavu tak, že si to prostě jedu hlavně užít. Samozřejmě jsem si říkal, že by člověka potěšilo, kdyby to opravdu dopadlo. Protože by nešlo jen o ocenění pro mě, ale ocenil bych tím především moje rodiče, ocenil bych moje profesory, kteří se mnou hodiny dřeli a pomohli mi. A to se povedlo.
Je hraní na Kociance v něčem jiné než na jiných soutěžích, případně koncertech?
Je to jiný. Zrovna na Kociance, tím, že jsem na ni jezdil odmala, už mě tam časem znalo dost lidí a přeci jenom jsem si nikdy nechtěl udělat ostudu. Takže očekávání jsou trošku jinde.
Pomáhají vám v tomhle snažení i hudební vzory? Máte nějaké?
Muzikálností je to rozhodně můj táta, který taky hraje na housle. Už odmala mi říkal, že skladba, třeba romantická, není vždycky jenom o technice, ale že do ní můžu dát i něco svýho. Co si myslím, že já jako muzikant bych tam zahrál. A dál určitě moji profesoři, protože jsou úžasní, oba výborní kantoři a přední učitelé v Česku. V mém snažení ohledně Růže to byl pak určitě syn pana Matějáka a celkově pak Jascha Heifetz, to je takový můj největší vzor.
V zimě jste si udělal výlet do Srbska za Lanou Zorjan, spolu jste pak odehráli dva koncerty. Máte spolu i nějaké další plány?
S Lanou toho máme letos rozjednaného hodně. Přijede do Čech, pojede se mnou o prázdninách na akademii Pavla Šporcla a potom spolu letíme do Turecka, kde budeme mít koncert s orchestrem. Takže se určitě nebudeme nudit.
Potkáváte se takto aktivně i s někým dalším z Kocianky?
Z mezinárodních účastníků spíše ne, s českými ano, například s Honzou Cermanem, Violkou Lukášovou, Lenkou Filipovou. Právě Violka s Honzou a pár dalšími účastníky bylo se mnou na kurzech Václava Hudečka, spousta z nich je také pražských, tak se potkáváme v Praze, na koncertech…
Kromě koncertů v Srbsku, co jste všechno za poslední rok stihl?
Já dělám více různých věcí. Co se týče orchestrální hry, byli jsme za poslední rok třeba v Německu. Mě to moc baví, když toho nemám tolik, tak moc rád takhle s orchestrem někam vyjedu, můžu si zahrát věci, které poslouchám. Jako Romeo a Julie, Osudová, Vltava… prostě to, co poslouchám v metru do sluchátek.
Taky mám moc rád filmovou hudbu, ta je nádherná. Mám možnost si ji občas zahrát v Praze v Rudolfinu. Myslím si totiž, že i klasik by se neměl vázat jen na jeden žánr. Tím, že mě to baví poslouchat, tak jsem si říkal, že by bylo fajn, když bych si alespoň jednou za život tu symfonii nebo dané dílo přečetl a sám si ho pak s orchestrem zahrál.
Kromě toho hrajete také s cimbálkou, která je takovým rodinným pokladem. Jak to všechno začalo?
Cimbálka mě pojí s tím, jak jsem začal hrát na housle. Když jsem byl malej, rodiče jezdili hrát, zatímco mě někdo hlídal. Ale když už mi byly tak tři čtyři, tak jsem vyjel s rodiči do Velkého Března, kde se pořádá košt vín, a já koukal na tátu, jak hrál na housle, a moc se mi to líbilo. Takže jsem utrhl klacky z rododendronu, takže kastelán byl na mě naštvanej, ale já s nimi předstíral, že hraju na housle, a byl jsem spokojenej. A to vedlo k tomu, že mi táta k šestým narozeninám koupil housle, začal se mnou hrát a později jsem šel do ZUŠky k panu Matějákovi.
Takže jste začal hrát až v šesti letech?
Ano. Spousta dětí sice hraje mnohem dříve, ale pro mě to bylo lepší. Už jsem nebyl ve věku, že bych si chtěl jenom hrát, už jsem si trochu uvědomoval svoje povinnosti a uměl se na housle soustředit.
Vaše začátky jsme přiblížili, co chystáte do budoucna?
Hledali jsme další možnost soutěží, abych z toho nevypadl, takže bych se chtěl jet podívat na soutěž v Polsku i v Itálii. Také mě teď škola jmenovala na Eurovision, takže jsem teď byl s paní Hájkovou (korepetitorka Kocianovy houslové soutěže) na Kavčích horách v ČT na takovém castingu. Čekají mě koncerty s Lanou, je toho dost.