Předloni vyhrála třetí kategorii a stala se absolutní vítězkou, loni excelovala v divadle při tradičním laureátském koncertu. A letos? V Ústí sice Lana Zorjan není osobně, o své současnosti i plánech ale povypravěla srbská houslistka přes videorozhovoru. Zaujme, že nyní spolupracuje hned se dvěma dalšími laureáty. Jejím pedagogem je historicky nejmladší vítěz z r. 1984 Stefan Milenkovič, spoluhráčem a blízkým přítelem pak vůbec poslední laureát Milan Kostelenec. Kocianka vytváří nová přátelství, včetně těch na celý život.
Co se za poslední rok událo ve vašem životě?
Byl to naprosto neskutečný rok se spoustou nečekaných obratů, o kterých se mi ani nesnilo. Začala jsem neplánovaně studovat na univerzitě pod panem profesorem Milenkovičem, jenž je opravdu neuvěřitelným učitelem. Má obrovské znalosti a je více než ochotný je sdílet se svými žáky. Studovat pod někým, koho obdivujete od dětství, je čest.
Přišly i nějaké soutěžní úspěchy?
Vyhrála jsem stipendium na Lichtenštejnské hudební akademii, díky kterému jsem měla možnost poznat nespočet skvělých hudebníků, jako třeba vítěze Paganini competition. Seznámila jsem se tam také se svými dvěma nejlepšími kamarádkami. A pak samozřejmě cena pro objev roku International Classical Music Award, to jsem plakala štěstím.
A také jste si střihla koncert s Milanem Kostelencem, čí to byl nápad?
Můj! Zeptal se mě, jestli se náhodou nechystám do Čech, a pokud ne, tak že on tedy přijede za mnou do Srbska. Myslela jsem si, že žertuje, nebrala jsem ho vážně. Za pár měsíců jsem se ho také z legrace zeptala, kdy se tedy chystá. A on na to, že v zimě! A tak jsem mu navrhla, že bychom spolu rovnou mohli zahrát nějaký koncert.
A jaké to bylo?
Báječné! Milan je nejen úžasným houslistou, je opravdu neskutečný talent, ale také skvělým člověkem. Poznat někoho, kdo vám opravdu rozumí na vícero úrovních, je k nezaplacení. Od jeho návštěvy Srbska jsme v kontaktu každý den, píšeme si nebo voláme. Máme mezi sebou krásné pouto, za které jsem moc vděčná.
Mluvíte spolu občas také o Kociance?
Je to vtipné, ale většinu času vůbec nemluvíme o hudbě! Ale ano, určitě mluvíme. A já na ni myslím prakticky každý den. Kocianka pozitivně změnila můj vztah k houslím a k jevišti. To jí nikdy nezapomenu.
Odpočíváte, když zrovna nehrajete?
Začala jsem komponovat a neskutečně mě to baví. Fascinuje mě, jak se za každou skladbou skrývá nějaký příběh, nějaká myšlenka. Skládám ale každopádně pro zábavu, jako koníček, nemám žádné ambice. Ale je to pro mě forma terapie, můžu dát průchod svým emocím. Občas mám problém popsat svoje pocity slovy, a tak mi pomáhají noty. Doufám také, že moje skladby přináší něco krásného lidem, kteří je uslyší.
Vaší inspirací jsou tedy hlavně emoce?
Ano, přesně tak. Například jsem neměla vůbec tušení, co dát Milanovi k narozeninám, tak jsem mu složila skladbičku. A tu jsem před pár dny zahrála v nejprestižnější hudební síni v Srbsku! Teď už mám v záloze pár věcí, které se mi opravdu líbí.
Co vás čeká v dalším roce?
Mám před sebou velkou soutěž v Itálii, na kterou se moc těším. A v létě se chystám do Česka! Účastníme se s Milanem Akademie Pavla Šporcla, na práci s ním se taky moc těším. A samozřejmě se zase uvidíme osobně, což je skvělé. Sice jsme v kontaktu denně, ale i tak mi moc chybí a těším se, až se zase uvidíme naživo.
A hned po Česku míříme do Srbska, kde budeme zkoušet, protože se vzápětí chystáme koncertovat v Turecku. To bude takový hřeb našich dvoutýdenních společných prázdnin.