Návraty laureátů zažívá Ústí nad Orlicí pravidelně, letos ale účastníci Heranovy violoncellové soutěže zažili jeden zcela výjimečný. Z Litvy spolu se svými žáky přijela Ramute Kalnenaite, vůbec první laureátka Heranky z roku 1968. A rovnou prozradila, že se ráda vrátí znovu.
Jaké to je vrátit se do Ústí po tolika letech?
Jsem moc šťastná! Vrací se mi teď všechny ty krásné vzpomínky, které jsou stále živé.
Změnilo se něco?
Zásadní změna je především to, že už se nehraje za plentou! Každopádně musím říct, že hlavním rozdílem je neustále se zvyšující úroveň mladých cellistů. A také jejich počet, za mě byla soutěž mnohem skromnější. To platí i o celkové organizaci, která je skvělá.
Máte na svůj čas v Ústí nějakou silnou zásadní vzpomínku?
Soutěž se konala těsně po úmrtí Bohuše Herana. A protože jsem vyhrála první cenu, přivedli mě do budovy, která se mi tehdy jevila jako obrovský zámek, a já hrála na koncertě k poctě Bohuše Herana.
Pozitivním okamžikem pak byl výlet na Karlštejn. Ten byl ale rychle zahnán dalšími silnými okamžiky. Jen chvíli nato, co jsme přijeli domů do Litvy, vtrhly do vaší země ruské tanky. Doma jsme to velmi silně prožívali, jednu chvíli si v Praze hrajete s dětmi, v další vidíte záběry na armádu.
Vybudovala jste si k Česku silný vztah?
Určitě. Zaprvé šlo o první mezinárodní soutěž pro cellisty, kterou vyhrál soutěžící z Litvy. Velký okamžik to byl i pro mě. Spojení s Českem tím pro mě začalo a pokračovalo celý můj život, i třeba láskou k české hudbě. Do Prahy se ráda a často vracím, pořádám tam masterclass, letos právě hned po Herance. Ve zkratce, během okupace byla pauza, ale poté už se z návštěv Česka stala tradice.
Zůstala jste v kontaktu s některými účastníky soutěže?
Ano, ano, tehdy jsme si hodně dopisovali. Když jsem pak studovala v Moskvě, spřátelila jsem se se spoustou českých hudebníků. Dokonce jsem tam potkala také vítězku Kocianovy houslové soutěže z roku 1968, Bulharku Vanju Milanovu. Svět je malý.
Na Herance letos soutěžili také vaši svěřenci, co říkáte na jejich výkon?
Já jsem hlavně ráda, že se zúčastnili. Soutěž je pro mladé muzikanty skvělým prostorem pro růst, což je pro mě nejdůležitější. Jenom to, že si poslechnou ostatní a načerpají inspiraci. Myslím, že nakonec jen já přesně vidím, jak se rozvíjejí, krůček po krůčku, a podle toho umím odhadnout, co zrovna ke svému hudebnímu vývoji potřebují. A tohle určitě bylo ono.
Co byste poradila z pozice kantorky?
Hlavní je láska k hudbě. Technika je samozřejmě velmi důležitá, ale zásadní je mít hudbou co říci. Je smutné, když někdo hraje technicky správně, ale k divákovi nepromlouvá. Musíte umět využít techniku k tomu, abyste ukázali své pocity.
Kdo nebo co bylo vaší inspirací?
Mě nejvíce inspiroval můj učitel, byl opravdu úžasný. Jedna z posledních slov, která mi kdy řekl, bylo: “Největší učitelkou je nakonec sama hudba.”