A to je chvíle, kdy vzpomínky prostě jedou samospádem. Dlouhé roky byl předsedou poroty KHS profesor Václav Snítil. Často přijížděl do Ústí nad Orlicí už den před soutěží a ústečtí chodci ho mohli potkávat při procházkách po městě v jeho charakteristickém baretu. Mnohokrát jsem ho osobně potkával v 80. i 90. letech (já při venčení pejska) vždy podvečer před soutěží, když evidentně pomalou procházkou vzpomínal na doby dávno minulé a sledoval proměny města. Signalizoval svojí přítomností neomylně začátek soutěže. Václav Snítil Ústí nad Orlicí opravdu dobře znal, jezdil sem za „svým“ profesorem Jaroslavem Kocianem od roku 1942 až do roku 1950. Znal tedy nejenom tzv. Hutvald s Kocianovou vilou, ale místem jeho procházek bylo samozřejmě nejen celé město, ale i Andrlův chlum.
Další vzpomínky přináší Roškotovo divadlo. Dnes se v něm konají pouze festivalové koncerty, ale do dostavění nové budovy ZUŠ v roce 2002 pojalo vždy celou soutěž. Koncem osmdesátých let minulého století a v letech devadesátých divadlo doslova praskalo ve švech. Počty soutěžících se ve dvou případech blížily 120, běžně soutěžilo kolem stovky soutěžích. Soutěžící se rozehrávali v budově LŠU – hudební škole, které tehdy sloužila Hernychova vila. Do redakce zpravodaje v prvním patře divadla (období cca 1990-2002) bylo z pódia nataženo vedení, kudy šel zvukový signál, abychom byli v kontaktu s děním na podiu. I nehudebník si musel zapamatovat mnohdy i více než dvacetkrát hrané povinné skladby 1. kola! Vždycky jsme se v redakci těšili i na návštěvu „rozhlasáků“. Přímé vstupy ze soutěže i rozhovory s organizátory a účastníky „obstarávali“ z balkónu naší redakce Slávek Kubík a Zdenka Celá (Český rozhlas Hradec Králové) a Jan Šimíček (Český rozhlas Brno a ČR3 Vltava).
Další vzpomínky přinášely „služby u klíčů“. Měl jsem ji v roce 1990 v Hernychově vile spolu s Evou Veverkou, místní legendární učitelkou moderního tance. Byl dlouhý večer, ve škole docela klid, ve třídě vedle nás hrál Alexandru Tomescu a s Evou Veverkovou si celý večer v němčině docela spokojeně a žoviálně povídal jeho otec, tušící velký úspěch podle mimořádné formy svého syna. Ke spřátelení přispěla i tehdy jistě výtečná chuť cigaret Sparta, kterými Eva obdarovala otce laureáta, mladý Tomescu si vavříny toho roku naprosto zasloužil. No a otec Tomescu mohl šířit pověst o naší pořadatelské pohostinnosti. Však se také do Ústí po několika letech vrátil.
Kdo například dnes ještě ví, že do roku 1997 soutěžící své výkony v prvním kole předváděli porotě anonymně, skryti na pódiu divadla za plentou z volné vzdušné látky, ovšem naprosto neprůhledné? Plenta byla na podiu, soutěžící hráli hledíce do látky… A publikum na tom bylo stejně. Vidělo pouze látku. Když se výkon nepovedl, bylo smutné jet domů. Proto bylo velkou revolucí, když byla v roce 1994 porota KHS usazena do poslední řady v přízemí Roškotova divadla a plenta byla umístěná do řady před ní. Existuje i vzácný archivní snímek s takto vyfocenou a schovanou porotou. Zachycuje profesory Ivana Štrause, Jaroslava Foltýna a Václava Snitila (Zpravodaj KHS 1994/č.3). Svým způsobem absurdita celé situace, vycházející z tradice a snahy o absolutní nestrannost poroty, vedla k tomu, že plenta účinkovala v roce 1995 naposledy.
Kocianova vila nad městem byla postavena ve třicátých letech minulého století. Jaroslav Kocian v ní trávil poslední roky života a bylo hezkým zvykem, že soutěžící v prvních letech soutěže v ní vykonávali návštěvu, spojenou s pohoštěním. Možné to bylo proto, že vilu po úmrtí Jaroslava Kociana zakoupila legendární ústecká učitelka Eva Štanclová, zakladatelka tanečního oboru na místní LŠU v roce 1950. Po založení soutěže bylo pro ni běžné, že tam během soutěže vítala múzické hosty. Ráda vzpomínala na Vaclava Snítila a některé soutěžící, kteří jí uvízli v paměti díky nadšené konzumaci připravených dobrůtek. S radostí vyprávěla, že při jedné z návštěv mladičký houslista Václav Hudeček snědl plnou mísu připravených jablkových buchtiček. Existuje i fotografie z této návštěvy. Samozřejmě nechyběl profesor Václav Snítil. Pro mě jako redaktora zpravodaje soutěže jsou to všechno takřka osobní vzpomínky, protože díky vyprávění „paní matinky“ Štanclové (žil jsem s její dcerou) jsem měl mnoho vzpomínek na soutěž, účinkující, porotu a i Jaroslava Kociana z první ruky. Jeho ovšem pouze potkávala ve městě jako mladá dívka.
Budova ZUŠ, ve které právě probíhá soutěž a kde právě jste, slouží KHS od roku 2003. Tedy malé výročí – 20 let. Shodou okolností, díky tomu, že se právě rekonstruuje obřadní síň městského úřadu, bude při letošním ročníku přijetí vítězů a zahraničních účastníků probíhat v sobotu 6. 5. v Hernychově vile, na místech, kde se konaly první ročníky KHS. Je možné se tam jít podívat i jindy, budova slouží jako městské muzeum, takže lze využít otevírací hodiny. Hernychova vila byla do otevření nové ZUŠ v roce 2003 hudební školou. První ročníky probíhaly v jejím sále koncem padesátých let a začátkem let šedesátých minulého století. Poté několik let se soutěž konala i na pódiu Malé scény (na rohu Havlíčkovy ulice).
Další vzpomínání zase jindy.
Mirek Němec