Organizační tým Kocianovy i Heranovy soutěže má svoje opory. Ne tak mediálně viditelné, ale o to důležitější. V posledních letech mezi ně patří také Tomáš Fiedler z Klubcentra, jinak též vedoucí místního dobře zavedeného kina. S minulostí punkového kytaristy a přítomností otce tří dětí má k malým hudebním nadějím blízko. „Určitě je moje pochopení pro děti i jejich rodiče větší a dovedu si představit, co zrovna prožívají,“ říká sekretář obou hudebních svátků v rozhovoru s nečekanou pointou.
Přelom dubna a května je nejživější?
Přesně tak. Vrcholí příprava, která začíná už na podzim předchozího roku. Teď graduje s tím, že výsledek by se měl do soutěží promítnout.
Pro laika – co obnáší být sekretářem obou soutěží?
Taková práce všeho druhu. (směje se) Můj kontakt je na stránkách Kocianky i Heranky pro rodiče i pedagogy, pokud potřebují cokoliv vysvětlit.
Soutěže samotné netrvají příliš dlouho, ale předpokládám, že přípravy budou výrazně delší.
Jedna soutěž skončí a v ten moment přípravy druhé začínají. Už v tu chvíli víme termín dalšího ročníku, řešíme povinné skladby. Mám na starost ubytování pro porotce a další hosty. A proto, že v Ústí nejsou ubytovací kapacity kdovíjaké a velice rychle se naplní, je nutné okamžitě rezervovat klidně s ročním předstihem.
Předpokládám, že většina organizačních věcí se v průběhu let moc nemění, přesto, pozorujete nějaké proměny?
Soutěž plyne zavedeným rytmem, který se pokaždé vystříbří, usadí. Pro mě je rok od roku organizace snazší, protože mi věci naskakují automaticky. Ohledně grafiky, výlepu plakátů, objednávání cen. Samozřejmě řada se věcí se aktualizuje, některé zjednodušují. V minulosti jsme po Ústí rozmisťovali šest bannerů, teď víme, že stačí jeden pořádný u Hernychovy vily. Člověk se pořád učí, snaží se věci dělat lépe a zároveň pokud možnost jednoduše.
Veškerá očekávání spjatá se soutěží souvisejí s počtem přihlášek. Občas byly roky hubené, ale to, co se stalo letos… v součtu jste přelezli stovku!
Pětačtyřicet Heranka a přes šedesát Kocianka, byť tam došlo k malému úbytku. To nikdo z nás nečekal, třicet na Heranovu soutěž by bylo skvělé, vždyť loni z dvaceti přihlášených přijelo osmnáct. Na Kociance byl jsem se pohybovali okolo čtyřiceti a najednou takový nárůst!
Co ale vím, přihlášky většinou chodí v posledních dnech, takže to musely být i tak nervy.
Byl začátek února a já neměl na Heranku jedinou přihlášku, uzávěrka na konci měsíce. Ale čas běžel, byl poslední týden, v kanceláři jsem nejdřív jásal nad každou přihlášku, abych si pak říkal: „Hele dobrý, to už stačí!“ Důležité je také říct, že na Heranku se letos nepřihlásil nikdo z Mongolska, v tom je proti Kociance rozdíl. Prý chtějí přijet až v roce 2025.
Možná mají stále zažitý dvouletý cyklus soutěže?
Když po poslední violoncellové soutěže zůstaly v hudebce dva talismany, jeden z nich gumové prasátko, tak jsem paní z Mongolska psal a odpověděla: „Jasně, to je naše“, schovejte ho, stavíme se v roce 2025.“
Když jsme u mongolských soutěžících, říkám správně, že na letošní Kociance to s nimi mají Češi remízově 16:16?
Je to tak a je to neuvěřitelný. Opravdu drží úžasnou tradici a musí sem jezdit s velkou radostí a nadšením. Nejvíc mongolských houslistů je v první kategorii, z nějakých dvaceti soutěžících určitě polovina.
A věříte si, že takhle vysoké počty zvládnete, ukočírujete?
Myslí si, že ano, protože většina věcí je dopředu hotová, soutěžící vědí, co a kdy se bude dít.
Organizační tým ale nemá práci jen se soutěží, vedle ní musí dělat servis také festivalu. A hned na první koncert přijede velký zahraniční symfonický orchestr.
Zajištění festivalových koncertů řeší hlavně moje kolegyně Jarka Martináková, ředitelka Klubcentra. Samozřejmě když sem jezdí každoročně Komorní filharmonie Pardubice, všichni ji známe. U polského orchestru je myslím dobře, že končíme Heranku, koncertem navážeme a poté zahájíme Kocianku.
Během které bude vaší „kanceláří“ zkušebna orchestru hned vedle koncertního sálu. Co tam nejčastěji děláte, jak byste tři soutěžní dny popsal?
Nejdřív tam musím dostat vše důležité, tašky pro soutěžící, brožury, drobné ceny od města. Jakmile účastníci přijedou, jdou ke mně, nějakou jednoduchou angličtinou se domluvíme.
Na Kociance ale přeci musí znít různé jazyky, často ty méně frekventované. Poradíte si v tu chvíli?
Dnes je to tak, že většina angličtinu alespoň v základech zvládne, i s mongolskými účastníky se nějak domluvíme. Na internetu mám otevřený česko-mongolský slovník, naučil jsem se pár slovíček a frází, i nějaký fórek. Po těch letech bych už mohl na mongolštině zapracovat.
Mnohé jste ohromil schopností přesně vyslovovat jména a příjmení mongolských soutěžících. To se učí jak?
Trénoval jsem na svém oblíbenci, který už bohužel nejezdí, teď by byl tak ve čtvrté kategorii. Batbyamba Jambalbayarnyam (vysloví bleskurychle jméno). Mám s ním i fotku.
Došlo ve foyer i na nějaký kuriozní moment?
Jeden jsem nečekal, ale nosím u sebe kápézetku, kde mám i šití. Minulý rok za mnou přišla paní z Německa, že se dceři před vystoupením utrhlo ramínko a potřebuje ho rychle zašít. Poradili jsme si.
Sám jste býval aktivním muzikantem, ale úplně jiného ražení. Co nyní?
Teď si občas zahraju doma, než se na mě pověsí některé z dětí. Ale elektrickou kytaru pořád mám.
A už jste si našel vztah k houslím?
Začalo to už v dětství, kdy jsem housle po pradědovi, kantorovi v Českém Šumburku, při dětských hrách mírně rozebral. Po nějakém čase jsem je znovu objevil a v Hradci Králové na Třebši v houslařské dílně nechal nástroj opravit. Housle mám doma v použitelném stavu a na Kocianku si je vždycky beru s sebou.
Jako talisman, aby vše dobře dopadlo?
Tak nějak. Mám je položené v kanceláři. Viděl je pan houslař Hušek také z Hradce, před dvěma lety jsem mu je šel ukázat, jestli třeba nemám doma nějaký skvost. A hned říká: „No jo, jasný, pražský švestky! To se pozná podle laku.“
A vzpomněl byste si na váš vůbec první kontakt se soutěží?
To je taky kuriozita, zase ten Hradec… Když jsem tam bydlel, brigádně jsem pokládal koberce a shodou náhod jsem byl na kšeftě u sester Stránských. A tenkrát mi povídaly, že se to musí stihnout položit tento týden, že ten další jedou na Kocianku. Tenkrát jsem měl jen tušení, že soutěž existuje, protože jsem v Ústí předtím studoval. No a za pár let jsme se potkali na Kociance, já už v roli sekretáře se k nim hrdě hlásil, jak ten koberec, jestli stále dobře leží a doteď na to vzpomínáme, když přijedou…
Na Kociance musíte ukočírovat desítky dětí, k tomu jejich doprovod. Pomáhá vám, že máte doma také docela početnou „smečku“?
Určitě je moje pochopení pro děti i jejich rodiče větší a dovedu si představit, co zrovna prožívají. Dítka máme tři a zrovna čekáme čtvrté…
Velká gratulace za celou redakci!
Důležitá informace, termín máme 21. května. (směje se) Je to sice po Kociance, ale může se stát, že si z kanceláře odskočím k porodu. Proto se mnou letos bude na soutěži i kolegyně Petra Netušilová, aby atmosféru soutěže nasála… a abychom se případně mohli vystřídat.