Věhlasný hradecký houslový ateliér Pilařových slaví 100 let existence. S Kociankou je spjat už od počátků
Hradec Králové – V Čechově ulici, nedaleko hlavního vlakového nádraží a stylově jen kousek od hudební školy, najdete majestátní vilu. Salon první republiky, jak se Hradci přezdívá, má podobných jistě více, žádná z nich ale není zároveň dílnou a ateliérem mistra houslaře. Kouzelný svět Tomáše Pilaře vám učaruje v momentě a jen se zájmem nasloucháte životnímu příběhu v Česku i zahraničí respektovaného člověka. Který se, jen tak mimochodem, na sklonku března právě vrátil z Alp, kde smyčcové nástroje vyměnil za lyže. „Na kopcích na housle nemyslím, to by bylo hodně špatně. Tam jezdím, abych si od práce odpočinul,“ podotýká a hned pokračuje ve vyprávění. Poutavě, s chutí.
Tradice, řemeslo, úcta k předkům
V křeslech, kam se v pracovně mistra houslaře uvelebíme, už seděla nejedna známá osobnost, z fotografií poznáváme bývalého prezidenta Václava Klaus se ženou. Stěny jsou posety snímky, portréty, mnohé z nich podepsané. Všude okolo housle, další nástroje a nástroje nutné k jejich vzniku. A nechybí rodokmeny a další připomínky bohaté tradice. „Z historie jsme vzešli, díky tomu jsem něčeho dosáhl, jsem na ni hrdý. Snažím se rod a zásluhy předků připomínat,“ nepochybuje Tomáš Pilař ani na chvilku o správné cestě.
Další důkaz? Přítomnost nejstarší dcery Šárky a jejího manžela Pavla, kteří představují nejen přítomnost, ale i budoucnost rodinného ateliéru. I z jejich slov poznáte, jak moc svou prací žijí. „Houslařinu člověk opravdu musí chtít dělat, mít ji rád. Ne z povinnosti, donucení,“ má hned jasno paní Šárka. „Pro rodiče je firma další dítě, o které se musíte starat. A pro ženu je taková situace vůbec mnohem těžší. Já zanechal pedagogické činnosti a šel do ateliéru, aby mohla manželka provozovat řemeslo dál,“ vypráví Pavel Hušek, jehož houslařská dílna patří ke každoročním lákadlům Kocianky. A jak vůbec letitá spolupráce ateliéru Pilař a klání mladých houslistů začala a jak vypadá nyní?
Od Hudečka ke Šporclovi
Jak vzpomíná Tomáš Pilař, na první ročníky jezdil už zakladatel ateliéru – dědeček Karel – a stejně také otec Vladimír. A hned přidává jména houslistů, kteří hráli na jejich nástroje. Jejich výčet je, bez přehánění, ohromující. „Namátkou Vašek Hudeček, Slávek Matoušek, František Novotný, Bohumil Kotmel, Leoš Čepický, Pavel Eret,“ vyjmenovává autor houslí jejich majitele. Přítomnost Kocianky reprezentují další: „Pavel Šporcl, ten měl od táty první nástroj, na který hrál. Petr Matěják hraje v současnosti na tátův nástroj. A třeba poslední laureát Milan Kostelenec, dokud měl tříčtvrteční housle, hrál také na nástroj od nás.“
Ale nejsou to jen persony, které dělají houslím z hradeckého ateliéru dobré jméno. Na Kociance se nástroje od Pilařových objevují pravidelně a ani 66. ročník nebude výjimkou. „Letos určitě jedny naše housle na soutěži slyšet budou, syn kamaráda, pardubického muzikanta, v jedné z mladších kategorií. Ten má housle od Pavla,“ zmiňuje práci svého manžela Šárka Pilařová.
O mezinárodní soutěži v Ústí přitom hovoří s uznáním a respektem všichni tři. Podobných klání je v Česku i za jeho hranicemi vícero, Kocianka se ale tradicí a náročností běžným pořádkům vymyká. „Je pro nás srdeční záležitostí, neznám žádnou jinou takovou soutěž. V květnu určitě přijedu, už mám objednaný hotel,“ prozrazuje Tomáš Pilař. „Manžel tam s houslařskou dílnou bude. Ještě donedávna, když odjel na Kocianku i táta, tak se o sebe ještě děti nepostaraly samy. Teď už jsou samostatnější a já bych se určitě aspoň nějaký den chtěla na Kocianku podívat,“ plánuje výlet do Ústí konečně také paní Šárka.
Konec houslařů v Česku?
Podle všeho naštěstí jen tak nehrozí. Komunita u nás je relativně nepočetná, prim hrají rodinné klany – vedle Pilařových zejména Špidlenovi či Bursíkovi. „Musíme to rozdělit. Na část mistrů houslařů, kteří provozují řemeslo na špičkové úrovni, staví nástroje, restaurují je. A pak je spousta lidí spíše na řemeslné úrovni, dělají běžnou údržbu,“ upozorňuje Tomáš Pilař na skutečnost, že není houslař jako houslař. A hned objasňuje, že dostat se mezi „vyvolené“ je náročná výzva, kterou nezvládne zdaleka každý. „Jsme sdružení v Kruhu umělců houslařů. Je nás kolem dvaceti. Kritéria pro členství jsou přísná, uchazeč musí předvést svou práci, nástroj, který postavil. Pokud je na dostatečné úrovni, následuje aprobační zkouška. Zvolí se některý z kolegů, u kterého zkouška proběhne, uchazeč musí udělat konkrétní houslařský úkon, na kterém přímo v dílně ukáže své schopnosti. Tam se ukáže, jestli to dotyčný ovládá, teprve potom se stane členem kruhu. Neděje se to často, ani ne každý rok. Ne každý kritéria splní,“ podotýká mistr s padesátiletou praxí.
Svobodné poměry jemu i čtvrté generaci pokračovatelů tradice každopádně svědčí. Některé předlistopadové příhody, které Tomáš Pilař vypráví, mohou mladším přijít těžko uvěřitelné. Přesto se staly. Chcete příklad? „Česká a zahraniční klientela byla tak půl na půl, a to i za komunistů. Jenže tenkrát šel vývoz přes organizaci Artia, režim nás obral, jak šlo. Artii jsme k vývozu nepotřebovali, zvládli bychom to sami. Takhle si brali třicet procent ze zakázky, takže třeba dva tisíce marek z nástroje za šest tisíc. Jenže ani ty čtyři tisíce marek jsme neviděli, ty nám převedli v korunách a kurz si určili. Byl kolikrát výrazně nižší než ten neoficiální, černý kurz. Že jsme potřebovali peníze na vybavení a materiál, režim vůbec nezajímalo,“ zdůrazňuje Tomáš Pilař, kterému k roční stáži ve Švýcarsku pomohlo úsilí jeho otce. „Bylo to jen díky tomu, že táta měl kamaráda amatérského houslistu, který se ve stranické hierarchii dostal hodně vysoko a mohl se zaručit, že tam nezůstanu.“
Zatímco nyní Pilařovi pro materiál a vše potřebné vyrazí, kdykoliv a kamkoliv potřebují, za normalizace měli možnosti omezené. Což platilo i pro kontakt s druhou rodinnou houslařskou větví, která se usadila v Německu a mezi válkami patřila v oboru ke špičce. „Vždycky jsme o sobě věděli, byli jsme v blízkém kontaktu. Problém byl jen v komunistické éře, oni měli štěstí, že skončili v západní části Berlína. Byli svobodní, mohli cestovat, a to dokonce i k nám, kdežto my k nim ne,“ povzdechne si Tomáš Pilař a dodává: „Získat výjezdní doložku? To byl strašně složitý proces, někam se dostat. Když jste potřebovali i podpis uličního důvěrníka, nebo jak se ten člověk jmenoval. Strašný časy.“
Srdeční nástroj koupil zpět. Za desetinásobek
Současnost už je o poznání veselejší, Pavel Hušek vyzdvihuje přístup k informacím, možnost nakupovat špičkový materiál. „Vše se zjednodušilo a zrychlilo, ustát konkurenci je pochopitelně těžší. Trápí nás ale jenom finance, protože ceny letí raketově nahoru,“ říká s tím, že Češi v evropské konkurenci dokážou obstát. I když třeba sousední Poláci mají pozici výrazně silnější. „Tam se totiž pro vzdělávání udělalo hodně, houslaři mají možnost vysokoškolského odborného studia, což není nikde na světě. V rámci akademie studují hru na nástroj a houslařství zároveň. Být kvalifikovaným houslistou a houslařem je velká přednost,“ nepochybuje ani na chvilku nejzkušenější člen rodinného týmu.
Jeho i celý ateliér čekají letos oslavy 100 let od vzniku ateliéru, zejména na přelomu září a října. Slavit rozhodně je co: jenom z rukou Tomáš Pilaře vzešlo přes 300 houslí, některé z nich jejich autor nadále sleduje. A následuje další pozoruhodný příběh, tentokrát o nástroji, který se po letech vrátil tam, odkud vzešel. „Rád jsem jej sledoval, byl z krásného materiálu, který nádherně přijal lakování, a je atraktivní. V okamžiku, kdy se mi naskytla možnost, jsem jej koupil zpátky. Ovšem minimálně za desetinásobnou cenu, než jsem jej prodával, vytvořen byl v roce 1987. Protože všechny moje nástroje odcházejí do světa, chtěl jsem mít doma aspoň některý. To byl i případ houslí mého táty, po něm taky skoro nic nezbylo, také jsem nějaké odkoupil,“ říká mistr houslař a dodává, že s některými majiteli je pojí celoživotní přátelství. Těch nových může vzniknout asi osm ročně, přibližně tolik ateliér v Čechově ulici vyprodukuje. A zájemci si musí počkat zpravidla dva roky. Zdá se vám to dlouho? „Byla i čtyřletá doba. Jde o to, že díky mladým lidem, kteří začali v oboru pracovat, se konkurence zvýšila. Muzikanti mají větší výběr zhotovitelů. Za komunistů bylo houslařů opravdu málo,“ potvrzuje Pilař skutečnost, že se před „sametem“ nečekalo jen na auta nebo byty, ale i na hudební nástroje.
Jubilejní koncert s vítězkou Kocianky
Pokud chcete oslavit kulaté jubileum rodinné firmy Pilařových, pokračovatelů odkazu Krkonošské houslařské školy a jejího zakladatele Věnceslava Metelky, měli byste do Hradce Králové vyrazit na přelomu září a října. Zdejší filharmonie nabídne speciální výroční koncert, představí se zejména mladí hudebníci ze studentských orchestrů a znít budou určitě i housle z dílny oslavenců. Ozdobou programu by pak mělo být vystoupení houslistky, kterou publikum ústecké Kocianky velmi dobře zná. Jako sólistka se totiž představí Julie Svěcená.
Co bude potom? Povídání v ateliéru se na chvilku stočí i k jeho budoucnosti, tedy možné páté generaci. Zajímavé je, že případný pokračovatel Pavla a Šárky Huškových by měl rozhodně z čeho tvořit. Firma totiž disponuje materiálem pro celé další pokolení. Manželé ale netlačí na pomyslnou pilu a žijí naplno přítomností. „Hektické to máme, ale práce samotná potřebuje klid. Nástroje nejde dělat na kopírkách, každá deska je individualita, trochu jiná. Nemůžete hodit dřevo do stroje a univerzálně z něj housle vyjet. Přírodní materiál je tak specifická věc, potřebuje tak specifickou práci, kterou nelze nijak nahradit,“ neskrývá své přesvědčení Šárka Hušková Pilařová a její otec Tomáš uzavírá: „Já se na to kdysi netěšil a nevěděl, do čeho jdu. Měl jsem v sobě určitou míru zodpovědnosti a časem jsem získával vztah. Dnes si nedovedu představit, že bych dělal něco jiného. Abych třeba učil? Na to bych neměl povahu.“